Po přivítání nám rodiče dali pokyn, abychom šli do po-
koje mé sestřenice. Měl tmavomodré stěny, na kterých
bylo kromě několika poliček s knihami a různými sešity
pečlivě utříděnými a uklizenými i nalepených spousty
plakátů spojenými s atomy, molekulami, ale i vesmír-
nými tělesy. Nábytek se skládal z postele u zadní stěny
naproti dveřím, psacího stolu u okna, na kterém byly
různé vědecké pomůcky od mikroskopu po zkumavky,
jedné židle a skříně vedle dveří.
“Tak, co budeme dělat?” zeptala se nás Dominika poté,
co jsme se posadili na postel.
“Vidím, že rád fotografuješ. Spíš krajinu, nebo portré-
ty?” pokračovala a mně namísto odpovědi spadla bra-
da. Dominika se pousmála a Dušan na mě udělal ob-
ličej, který jasně říkal: `Nic si z toho nedělej, to ona
dělá pořád.`
“Jak to pro všechno na světě můžeš vědět?” vyhrkl
jsem po tom, co jsem si v hlavě vše urovnal, a přesto
jsem nebyl sto pochopit, jak na to přišla.
“Ale Viktore, člověk, který stráví u aparátu i celé minu-
ty, musí mít na sobě nějaké stopy po svém koníčku. Co
jiného může tedy znamenat otlačená kůže okolo tvého
pravého oka?” dovysvětlila a ukázala mi na pravé oko.
“Už jsem si myslel, že dokážeš číst myšlenky!” odpo-
věděl jsem.
“Ale prosim tě!” odbyla mě sestřenice, ale přece jen vy-
padala polichoceně. Vzápětí ale změnila téma.
“Co chcete tedy dělat?” Na ta slova jsme se s jejím bra-
trem rozhlédli po pokoji. Nakonec jsme se shodli, že
si zahrajeme žolíky. Po deseti partiích, ze kterých cel-
kem 7 vyhrála Dominika jsem už musel domů. Přizná-
vám se, že jsem musel na její dedukci myslet ještě ho-
dinu po našem rozloučení. Jak to proboha mohla tak
rychle vědět?...
poznej svého
učitele!
1
2
3
26 květen-červen
4