Interview s prof. Janou
Sobotkovou
text:
chtěla jsem
být knihov-
nicí, jenže
tenkrát byla
v republice
jediná střední
škola toho-
to typu na
Moravě
Jakub Škvrna 2.a
Co Vás vedlo k tomu, že jste se stala
učitelkou?
Dva měsíce prázdnin…… Hodně jsem jako
dítě četla a ve škole jsem číst nemohla.
Tedy mohla – pod lavicí, jenže občas si
toho učitelé všimli a následovaly docela
nepříjemné zvláštní úkoly. Navíc jsem
vyrůstala na malém městě a rodiče se
dobře znali s učiteli, takže kromě zmí-
něných „psacích“ úkolů následoval doma
ještě pohovor nebo další trest – práce
navíc, zákaz jít ven nebo ten nejhorší –
zabavení rozečtené literatury, dokud se
takzvaně nepolepším. Z té doby pochází
můj zvyk mít rozečteno víc knížek – prostě
pro jistotu. Vám by tyto výchovné metody
asi připadaly jako z minulého století, což
je fakt pravda, ale tenkrát byla výchova
mnohem přísnější, než jak ji znáte dneska.
Občas mi sice připadalo pokořující napří-
klad čistit celé rodině boty, když bych se
mohla ponořit do strhujících osudů hrdinů
verneovek nebo mayovek, s odstupem
času ale musím říct, že mě to naučilo
leccos překousnout, navíc umím většinu
domácích prací a dnes už nemám pocit,
že jsou za trest. No, a abych se vrátila
na začátek – o prázdninách jsem mohla
číst kdykoliv a žádné sankce nehrozily.
Takže na počátku byla záliba v četbě...
V deváté třídě jsem vedla s rodiči boj
o střední školu – chtěla jsem být knihov-
nicí, jenže tenkrát byla v republice jediná
střední škola tohoto typu na Moravě, a to
si ani moje paličatost neprosadila. Tak
zbylo gymnázium – humanitní větev, skvělí
profesoři, kteří nás v letech normalizace
ve většině případů „nenormalizovali“, na-
opak. Hlavně ve třetím a čtvrtém ročníku
už bylo jasné, že chci studovat historii
a češtinu nebo angličtinu na pražské
filozofické fakultě. Jenže systém byl
tenkrát nemilosrdný. Přihláška na vysokou
byla pouze jedna, navíc obory byly pevně
stanovené. V roce mé maturity se ani
jedna z kombinací neotevřela, tak jsem se
musela „našrotit“ na přijímačky z ruštiny
s tím, že když se dostanu, tak příští rok
přestoupím. No, ani rok poté se v učitel-
ské kombinaci změna nekonala, na překla-
datelství a tlumočnictví jsem nebyla tzv.
dost kovaná – byla jsem pouhou řadovou
členkou SSM - a to nestačilo. Navíc jsme
měli v kruhu skvělou partu, a tak jsem po
pěti letech studia hledala práci v oboru
„učitelství všeobecně vzdělávacích před-
mětů pro 5. – 12. ročník“.
Jak vzpomínáte na minulý režim?
Myslím, že jsem už hodně řekla v před-
chozí odpovědi. Nemůžu říct, že bych na
ty doby vzpomínala s nostalgií, i když
je to pořád ještě pro mě ta delší část
života, spojená s mládím, studentským
životem, založením rodiny…. Naše rodina
nebyla prorežimní, nikdo nebyl ve straně,
ale zas alespoň nebyl nikdo vyloučen po
roce 1968… Od dědy a babičky jsem se
dozvěděla o důvodech, proč moje mamin-
ka a její sestry nemohly v 50.letech na
střední školu, musely od 14 let pracovat
a po večerech si dostudovaly alespoň
dvouleté školy. Na druhou stranu jsem
díky tomu měla v posudku na střední
i vysokou školu v kolonce třídní původ
uveden ten správný – dělnicko-rolnický.
Posudek?
Nechápete, o čem je řeč? A to je právě
to, co je na současné době skvělé – ne-
jenže nemusíte pečlivě zvažovat, kde,
co a před kým můžete říct, nemusíte se
přetvařovat, předstírat, že něčemu věříte,
když to není pravda. Můžete si svobodně
vybrat školu i obor a nemusíte čekat
třeba deset let, abyste se mohli věnovat
tomu, co jste chtěli studovat už tenkrát po
maturitě. Váš třídní o vás nepíše slohové
cvičení, které bylo při přijímacích zkouš-
kách důležitější než to, co umíte.
A jaké to bylo vyučovat před rokem
1989?
Učit před rokem 1989 – záměrně se vyhý-
bám pojmenování té doby – bylo opravdu
jiné. Paměť je prý milosrdná, vytěsňuje
nepříjemné zážitky. Pro mě je jedním
z těch, které se mi zapomenout nedaří,
příběh dívky z doby, kdy jsem ještě učila
na jiném gymnáziu. Byla nejlepší ve třídě,
s velkým talentem na jazyky, Ö
23