Óda na maminku aneb Dá do toho čtyři rány a už je to hotovo
text : sofie anna janebová 4.0
Maminku máme rádi . Má výborné nápady , které zpravidla přichází velmi nečekaně . Jakmile je pod vlivem některého z nich , nedá si pokoj a žene nás vpřed , i když bychom často rádi zůstali na místě , ne-li pozadu .
Jeden takový přišel o jednom květnovém víkendu . Táta odjel , doma jsme tedy zbyli jen já , brácha a maminka . Už to samo o sobě byl neklamný znak , že se maminka vytasí s jednou ze svých revolucí . Zatím jsem ale byla tak naivní , že jsem doufala , že jí zhasne představivost nebo že bude přeci jen trochu líná . Vypnuli jsme televizi a zasedli k polévce . Maminka se podezřele intenzivně rozhlížela kolem sebe . I když jsem opomíjela fakt , že taťka není doma , tento alarm už nebylo možno přehlížet . Ale já stále , vytrvale a optimisticky věřila ve své nezdolné štěstí . Maminku to brzy přejde , říkala jsem si . Hlavně klid .
Ve chvíli , kdy jsme si začali nandávat druhý chod , tedy králíka s bramborovou kaší , maminka slavnostně povstala a pronesla :
" Děti , budeme sundávat sádrokartonový sloup ." Upřímně řečeno , tohle jsem nečekala . To už bych i radši probírala oblečení , jako minulý týden . Maminka se ale nedala přesvědčit , jak bylo zřejmé už jen z jejího radostného a umíněného výrazu .
Tak jsme tedy dojedli , uklidili nádobí a já s bratrem jsme s povzdechy šli připravit nářadí . Než jsme se vrátili , odklidila maminka věci v okruhu 2 metry od sloupu , kterému v tuto chvíli zbývala zhruba hodina života .
" Mami ," zeptala jsem se potichu , " a co tam dáme místo toho sloupu ?"
" Tvůj malý bratr půjde do školy , tak mu tam dáme psací stůl ," odpověděla mi stroze , zatímco láskyplně vybírala náčiní , podobně jako masový vrah vybírá tu nejstrašnější zbraň , kterou zabije svou příští oběť . Sevřelo se mi hrdlo .
" A ," pokračovala jsem , " kdy přesně půjde můj mladší bratr do školy , když jsou školy zavřené ?"
" Jednou se zruší nouzový stav a pak půjde tvůj bratr do školy . Zní to podivně , ale věř tomu ." Dál už jsem se radši na nic neptala . Poodešla jsem o kus dál a skoro se začala modlit , abychom to přežili ve zdraví , aby se s touto změnou taťka vyrovnal a aby konečně skončil nouzový stav , kterému jsem dávala za vinu příval maminčiných nápadů . ( Koneckonců , asi to tak nebude jen u nás doma . Davy v IKEA mluví za všechno .)
Maminka se na nás otočila a uložila nám přinést nějakou čistou houbičku na nádobí a namočit ji . Marně jsem se snažila vymyslet si podivnější nástroj potřebný při bourání sádrokartonového sloupu . Úkol jsme ale splnili a maminka nám tedy mohla za chvíli ukázat , jak přesně je tento nástroj důležitý . Vzala houbičku do ruky , chvíli něco soustředěně hledala z boku sloupu ( který se už teď třásl strachy ) a pak , když už jí voda z ne zrovna dobře vyždímané kuchyňské houbičky stékala ode dlaně a přes celou paži až k loktu , přitlačila houbičku na bok sloupu a začala ho drhnout . Přitom se na nás jednou či dvakrát podívala , aby se přesvědčila , zda ji vnímáme a také , jestli nás její práce zajímá . Popravdě jsme ani nedutali . Neodvážili jsme se . Za chvíli jsme se ale přesvědčili , že maminčina práce neměla jen estetický účel , )
9