Dne 8. dubna
byla v Turnově
i díky
finančnímu
přispění města
Mladé
Boleslavi
již podruhé
odhalena
Drahoňovského
skulptura,
která
musela být
z veřejného
prostranství
odstraněna
v listopadu
1949.
téhož roku. Vrcholem oslav se mělo 9.
října stát slavnostní odhalení Pekařova
poprsí proti vchodu do gymnázia (sídlícího
tehdy v budově magistrátu v prostorách
dnešní 1. základní školy) v Komenského
sadech. Její odlití platilo ministerstvo
školství, o zřízení „důstojného podstavce“
pro „poprsí největšího současného
československého historika“ byla
požádána městská rada. Ta také měla
dát „postavit k pomníku historika Pekaře
pěkný stožár se státní vlajkou“.
Tak vypadaly plány, jenže realita byla zcela
jiná. Požadavky městské radě na výzdobu
byly odeslány 13. září, v den, kdy bylo
v reakci na násilnosti a ozbrojené povstání
organizované Sudetoněmeckou stranou
v některých pohraničních okresech
vyhlášeno stanné právo. O šest dní
později se gymnázium vzdalo i představy,
že se oslavy podaří uskutečnit alespoň
v komornější podobě. Kromě všeobecně
napjaté situace byla hlavním argumentem
okolnost, že „pro povolání zaměstnanců
slévárny, které zadalo ministerstvo odlití
pomníku prof. Pekaře, na vojnu, stalo se
včasné dohotovení pomníku pochybným“.
Ředitelství školy se ovšem nemínilo vzdát
záměru oslavy uspořádat dodatečně
v pozdějším termínu. Když tak v polovině
ledna ředitel školy Bohumil Sládeček
rozesílal výtisky výročního almanachu,
který jediný po nepovedeném jubileu
zůstal, vyjádřil naději, že slavnost se
uskuteční „pravděpodobně koncem
jara nebo počátkem léta 1939. Při té
příležitosti bude také, dá-li nám Pán Bůh
se toho šťastně dočkati, odhalen před
budovou gymnasijní pomník slavného
historika Josefa Pekaře“. Všechno opět
dopadlo jinak, po obsazení českých zemí
nebylo na gymnazijní slávu ani pomyšlení.
Alespoň Josefu Pekařovi se zablesklo
na lepší časy. Slévárna Bohuslava
Chmelaře z pražských Vysočan totiž 8.
června konečně dodala bustu. Současně
s ní bylo odlito i její totožné „dvojče“
věnované Turnovu. Tam se její odhalení
chystalo na 10. září, v Mladé Boleslavi
prozatím neurčitě na průběh školního
roku 1939/40. Turnovskou slavnost ale
nepovolil okresní úřad, navíc 1. září ve
městě zatýkalo gestapo. Bez velké slávy
a velkých hostů byla busta osazena až
19. listopadu. Neblahý příklad z Turnova
mohl mít vliv na to, že mladoboleslavské
gymnázium na instalaci busty v parku
před školou rezignovalo. Přesto se
alespoň skromné chvilky slávy dočkala:
U příležitosti nedožitých Pekařových
sedmdesátin, připadajících na 12. duben
1940, byla – i s krátkodobou výstavkou
historikových spisů – instalována alespoň
na chodbě ústavu. O rok později však již
putovala do skladiště, kde přečkala konec
války i stěhování gymnázia, poté však její
stopy definitivně mizí.
A tak nám také nezbývá nic jiného
než přeskočit časem desítky let, kdy
se o Pekařovi mluvit nesmělo (anebo
se o něm mluvilo, ale v nejhorších
možných kontextech), a zastavit se v již
zmiňovaném roce 1994. Dne 8. dubna,
tedy doslova několik dní poté, kdy se
z mladoboleslavského gymnázia po
předlouhé cézuře opět stalo Gymnázium
Dr. Josefa Pekaře, byla v Turnově i díky
finančnímu přispění města Mladé Boleslavi
již podruhé odhalena Drahoňovského
skulptura, která musela být z veřejného
prostranství odstraněna v listopadu
1949. Díky tomu byl připomenut i osud
nedochovaného dvojčete určeného pro
boleslavské gymnázium. Další možnost,
jak Pekaře připomenout, byla na světě.
Již v červenci 1994 byla sepsána smlouva
s mladoboleslavským sochařem Petrem
Dufkem… Ale to už víte!
Ač z jiného materiálu a podle jiné
předlohy oproti původním plánům – Dufek
se musel na rozdíl od Drahoňovského
spolehnout na Pekařovy fotografie, podle
nichž skulpturu vytvořil – busta na jednu
stranu velice nenápadně upomíná na
bohužel nezdařené, podstatně starší
snahy připomenout na mladoboleslavském
gymnáziu důstojným způsobem profesora
Pekaře, na druhou stranu pak již rovné
čtvrtstoletí hrdě hlásá, že se zde Josef
Pekař konečně usadil skutečně pevně
a snad především trvale. Jak veršoval
Jaroslav Seifert: „Pan profesor […] právě
slíbil lidem rukoudáním / svému kraji,
lesům, hradům, stráním, / že tentokrát
zůstane navždycky.“l