Za studeného pondělního večera vyposlechl jsem ( bohužel většinou reprodukovaně ) božský hlas ovinutý turbanem . Představení poutavé , místy ale spoutané svou koncepcí . Retrospektivami nahlédl jsem v tragický život ubožačky , pomocí svých studentů vracející se do mládí . Kdyby ale i studenti měli krapet osobnostního vývoje , cítil bych se potěšen více . Umělkyni pozorovali jsme několikrát až podezřele elegantně a grotesknost postrádajícně usednout do židle . Začíná jaro , a i herci se zjevně probouzejí ze zimního spánku , minimálně inkriminovaná pěvkyně prvních dvacet minut představení . Oceňuji však hru jako celek , preciznost a pozornost pana klavíristy a osobitost kulisáka – i tak však mohla být jeho poslední scéna oželena . Autor i přes hereččinu občasnou uspěchanost její výkon obdivuje •
Krabice s beránkem v pustině našeho institutu aneb proletěl mi zubr zdí , myslel , že to ubrzdí
text : stanislav zelený
Lačnit suchými ústy po undergroundové poezii na našem gymnáziu , asi byste zemřeli na dehydrataci . Dnes nalezl jsem však oázu , kde svlažit své rozpraskané rty . První záchvěv naděje přišel ve chvíli , kdy mé oko zřelo dvojverší „ proč se smějou tuleni ? protože jsou zhulení “ pod parapetem učebny číslo 115 . Následující týden jsem kousek po kousku odkrýval další , většinou velmi důmyslně umístěné skvosty , jež pobaví a vykouzlí úsměv na tváři , již naposled mohl rozesmát Zelí , TV NOHA nebo Dobrovolné sdružení příznivců umění výtvarného . Proto bych oslavně na trubku třikrát zatroubil a složil poklonu anonymovi , svlažujícímu sesychající gymnaziální půdu . Autor lituje snad jen toho , že se nejedná o básně vlastní , nýbrž Plíhalovy •