ROZPAD ZÁPADNÍHO MĚNOVÉHO SYSTÉMU 97
začaly držení dolarů velmi bránit. Byly ovšem uvězněny v systému, jenž se stále více stával noční můrou. Americkou reakcí na stížnosti Evropy, v jejichž čele stála Francie a měnový poradce prezidenta De Gaulla Jacques Rueff, jenž patřil mezi zastánce klasického zlatého standardu, byl vždy pouhý výsměch a jejich okamžité odmítnutí. Američtí politici a ekonomové jednoduše prohlásili, že Evropa je nucena používat dolary jako svou měnu, že to nemá nic společného s jejími narůstajícími problémy, a že Spojené státy proto mohou inflaci dále vesele provádět bez ohledu na důsledky své vlastní činnosti na mezinárodní měnový řád.
Evropa ale měla zákonnou možnost směnit dolary za zlato za cenu 35 dolarů za unci. Tím, jak se dolar stával více a více nadhodnocený při vyjádření v tvrdých měnách a ve zlatě, rozhodly se evropské vlády stále více této možnosti využívat. Brzda produkování inflace, kterou zlatý standard nabízel, začínala fungovat. Od počátku 50. let zlato neustále po dobu dvou desetiletí ze Spojených států odplývalo. K tomu docházelo do okamžiku, než se americká zásoba zlata snížila z více než 20 miliard dolarů na 9 miliard dolarů. Na snižujících se zlatých rezervách ale stále docházelo k inflaci papírových dolarů. Jak v této situaci mohly Spojené státy udržet směnitelnost dolaru za zlato, která tvořila základní stavební kámen brettonwoodského systému? Tyto problémy nezpomalily pokračující inflaci dolaru ani nárůst cen, ani americkou politiku vůči nespokojené Evropě, která vedla na konci 60. let k narůstajícímu hromadění nechtěných dolarů, kterých Evropa naakumulovala více než 80 miliard( odtud plyne jejich označení eurodolary). Spojené státy se pokoušely zastavit pokusy evropských zemí směnit dolary za zlato a vyvinuly proto na evropské státy silný politický tlak. Tento nátlak byl podobné povahy jako snaha Velké Británie přimět Francii, aby si před rokem 1931 nesměňovala za zlato své nahromaděné libry, avšak dosahoval mnohem většího rozsahu. Vládní regulace ovšem nakonec nemůže uniknout ekonomickým zákonitostem, k jejichž projevu došlo na konci 60. let v inflací rozradostněných Spojených státech. Brettonwoodský systém zlaté devizy, oslavovaný ekonomickým a politickým establishmentem Spojených států jako věčný a nezničitelný, se začal v roce 1968 rychle rozpadat.