28 PENÍZE V RUKOU STÁTU
své osobité znaky, své vlastní charakteristické zdroje. V důsledku externě dané přírodní rozmanitosti dochází k tomu, že si lidé směňují; pšenici z Kansasu za ocel z Minnesoty, lékařské služby jednoho člověka za hru na housle, již ovládá druhý. Specializace umožňuje každému člověku rozvíjet své nejlepší dovednosti a každé oblasti využívat její vlastní specifické zdroje. Kdyby si lidé nemohli směňovat a každý byl nucen k úplné soběstačnosti, je jasné, že většina by zemřela hlady a zbytek by se jen stěží držel naživu. Směna představuje životodárnou mízu nejen naší ekonomiky, ale samotné civilizace.
2. Výměnný obchod
Přímá směna užitečného zboží a služeb by ale jen stěží stačila k tomu, aby se ekonomika dostala výše než na velmi primitivní úroveň. Takováto přímá směna – čili výměnný obchod – není o moc lepší než stav čisté soběstačnosti. Proč je tomu tak? Především kvůli tomu, že není možné rozvinout výrobu. Jestliže si Petr najme dělníky, aby mu postavili dům, čím jim může zaplatit? Částmi svého domu nebo stavebním materiálem, který jim k ničemu nebude? Narážíme zde na dva zásadní problémy. Těmi jsou „ nedělitelnost“ a „ neexistence shody potřeb“. Má-li Pavel pluh, který by chtěl vyměnit za několik různých věcí, řekněme za vejce, chléb a šaty, jak to může udělat? Jak by mohl rozdělit pluh na několik částí a dát kus zemědělci a kus krejčímu? A i když máme zboží dělitelné, je v podstatě nemožné, aby se dva lidé, kteří si chtějí dané věci směnit, našli ve stejný okamžik. Když má A zásobu vajec na prodej a B má pár bot, jak by se mohli setkat, kdyby A chtěl oblek? A co teprve, když si představíme učitele ekonomie, který by musel najít producenta vajec, který si chce zrovna nakoupit pár lekcí z ekonomie a je ochoten platit vejci! Je prostě zcela zjevné, že v podmínkách přímé směny není možná existence žádného druhu civilizované ekonomiky.