DOSLOV: KRÁSNÝ NOVÝ SVĚT PAPÍROVÝCH PENĚZ 115
tický význam. Nebyl to systém v tom smyslu, že by rozhodnutí zúčastněných centrálních bank byla na sobě závislá. Každá centrální banka tu stála sama a všech úspěchů, které byly připisovány EMS, musely národní státy proto dosáhnout samy vlastní silou. Vývoj na devizovém trhu, který následoval po roce 1979, mohl proběhnout i bez mezivládní dohody z prosince 1978.
Skutečnost, že pouze hrstka ekonomů rozpoznala podstatu věci, je nejlepším důkazem úpadku ekonomického myšlení. 43 Většina makroekonomů považovala záměr autorů EMS za daný a předpokládala, že EMS je skutečně systémem pevných směnných kurzů. Jejich učebnice a články objasňovaly nekriticky účel EMS. Opakovali řeči o „ symetrických intervencích“ centrálních bank, mluvili nesmysly o „ peggingu“ a popisovali do nejmenších podrobností nově vytvořenou „ měnovou jednotku“ EMS – ECU. Tato technická hlediska ale nebyla ničím jiným než nevýznamnou banalitou. Centrální banky EMS byly sjednoceny pouze cílem stabilizovat směnné kurzy. Každá tento cíl ovšem sledovala sama. Neexistovala žádná společná peněžní politika, žádná „ koordinace“, a ECU nebyla ničím jiným než počtářskou hříčkou.
Skutečný význam EMS a ECU spočívá na rozdíl od toho nikoliv v ekonomické ale v politické oblasti. Protože slova EMS a ECU byla po dvě desetiletí slyšet z každých úst, zvykly si národy Evropské unie na myšlenku, že tato slova zapadají do politické reality. Občané věřili, že existuje evropská peněžní politika, že ECU jsou „ evropskými penězi“ a že společná peněžní politika EMS je základem pro stabilní směnné kurzy a hospodářskou prosperitu 80. a 90. let.
Tato bludná víra oslabila důvěru ve vlastní síly a oslabila také skepsi vůči, tehdy ještě relativně malé, byrokracii v Bruselu. Psychologicky to byl důležitý předstupeň k vytvoření Evropské centrální banky, základu nového evropského centrálního státu. EMS se tak stal rozhodujícím krokem ke kartelizaci evropských vlád.
43 Ke vzácným výjimkám patří francouzský ekonom Pascal Salin(„ L’ unité
monétaire européenne, au profit de qui?“, Economica, 1979) a německý ekonom H. H. Lechner( Währungspolitik, de Gruyter, 1988).