OK!
Jste stejně konzervativní jako váš muž? Jak
vnímáte rozdělení ženských a mužských
rolí v domácnosti?
Já taková úplně nejsem, u nás to takto nastavil manžel. Já bych neměla problém chodit do
práce a živit rodinu. On to má jasně rozdělené, převzal na sebe zodpovědnost za finanční
zajištění rodiny a na mně je domácí pohoda,
nákupy, vaření a tak dál. Manžel by byl vůbec
nejraději, kdybych zůstala doma a nepracovala. Zároveň si ale uvědomuje, že takovou ženu
si nebral.
Opravdu pravidelně vaříte?
Ano, každý den teplou večeři. Když je manžel
v Česku, neexistuje, že by přišel večer domů
a dostal chleba s máslem. To se nikdy nestalo.
To jste si vyjasnili hned na začátku?
To tak vyplynulo samo. Manžel je z Moravy,
kde má skvělou maminku, která výborně vaří,
a on je na to prostě tak zvyklý. Přiznám se, že
některá jídla jsem se musela učit za pochodu,
třeba rajskou omáčku. Na svíčkovou jsem si
ještě netroufla, to už je pro mě vyšší level – až
ji manžel bude vyžadovat, tak půjdu na zkušenou k jeho mamince. Vařím hlavně maso,
protože můj muž je hodně masový. Když má
pocit, že trochu přibírá, tak chce, abych mu
připravila jen zeleninu a maso, a když nemá
ten pocit, tak udělám sem tam nějaký knedlík.
Takhle jste byla zvyklá vyvařovat i dřív?
Právě, že ne. Byla jsem pět let sama bez vážného vztahu, takže jsem se vždy večer odbyla
nějakým jogurtem.
Takže se vám život nezměnil narozením
syna, ale už tím, že jste poznala manžela.
To máte pravdu. Najednou jsem měla vážný
vztah a začala s někým žít. Byl to po těch letech opravdu nezvyk. Jak se poznáváte, tak
zjišťujete, co kdo má rád a co vyžaduje v domácnosti. A já už vím, že ode mě manžel očekává právě to teplo domova. Náš syn už jen
vstoupil do takhle zajetého vztahu.
Manžel vás musel dlouho dobývat, ale nevzdal se. Předpokládám, že to jste na něm
ocenila. Co dalšího vám na něm imponuje?
Někdo by vám určitě řekl, že peníze. Byla
jsem už několikrát označena za zlatokopku,
čemuž se musím smát. Lidé, kteří to říkají,
jsou politováníhodní. Bez chemie, souznění
a přitažlivosti nemůže vztah vzniknout, natož
fungovat. Kromě těchto atributů si na něm cením i to, že si umí s věcmi poradit. Nikdy jsem
od něj neslyšela větu, že něco nejde nebo že
něco nezvládneme, že se něco nepodaří. Je
to velmi silný člověk, který se jen tak z něčeho nehroutí a já v něm mám v tomto směru
ohromnou jistotu. A to rozhodně není málo.
Poměrně dlouho jste se první schůzce bránila, ale nakonec jste stejně podlehla. Co
vás přesvědčilo?
Relativně dlouho jsem odolávala, ale zároveň
jsem přemýšlela o tom, že by bylo na čase
mít vážný vztah a Vratislav mi byl po telefonu
moc sympatický. Bála jsem se, že když se na
to vykašlu, promarním šanci, která už nemusí
znovu přijít. V dnešní době není úplně jednoduché si najít partnera, zvlášť kolem třicítky.
Jedna kolegyně mi dokonce říkala, že má pocit, že se mě muži bojí. Proto jsem potřebovala
vedle sebe silného a sebevědomého muže.
Mám teorii, že muži ve vysokých pozicích
mají notnou dávku charisma. Vnímáte to
stejně?
Vysoká pozice nevypovídá jen o tom, že muž
umí vydělat peníze, ale hlavně o tom, že je
schopný, má ostré lokty, umí si poradit, že
něco dokázal. Neměla jsem problém manželovi říct, že je jeho postavení a z toho plynoucí finanční zajištění pro mě také důležité. Teď
jsem na mateřské a nemusím řešit, jaké plenky
koupím a jestli máme na nájem. Někdo tomu
může říkat zlatokopka, což nechápu. Nemohla bych každý večer usínat vedle někoho, ke
komu nic necítím. To žádné peníze nemůžou
vyrovnat, nebo aspoň já si to neumím představit.
Nabízí se otázka na váš věkový rozdíl. Možná právě ta síla a jistota pramení z jeho
zkušeností a věku.
Je to určitě i věkem, protože tím, že se nám
v životě něco nepovede, nabíráme zkušenosti.
Zároveň nás to zoceluje a posouvá dál. Několikrát jsem už svému muži řekla, že kdybych
ho potkala, když jemu bylo třicet, t ak bych ho
nechtěla.
Líbili se vám starší muži i dřív, nebo to přišlo, až když jste poznala manžela?
Nebylo to pravidlem. Měla jsem obvykle partnery o tři, čtyři roky starší, a pravda, jednoho
o patnáct let staršího, takže téměř jako můj
muž.
Jak na výběr partnera reagovali vaši rodiče?
Rodiče mi řekli, abych šla od toho. Ze začátku
opravdu nebyli moc nadšení, protože tušili, co
mě to může stát. Obávali se, že si zničím, co
jsem si do té doby vybudovala, a pak zjistím,
že to není ten pravý. Byli jsme v tu chvíli spolu
příliš krátkou dobu, abych mohla zjistit, zdali
je to muž, kterého si nakonec vezmu a budu
s ním mít rodinu. Z toho důvodu byli moji rodiče obezřetní.
Snažila jste se jim nějak argumentovat,
nebo jste si postavila hlavu?
Moji rodiče mně ani bratrovi (Alex má o rok
staršího bratra, který žije v USA, pozn. redakce)
nikdy neříkali, jestli něco smíme, nebo nesmíme. Nedávali příkazy. Spíš nám poradili, když
jsme to potřebovali, ale pak nás klidně nechali
si natlouct nos, abychom se poučili, zvedli a šli
dál. Já jsem si to prostě udělala po svém.
„Já bych neměla
problém chodit
do práce a živit
rodinu. Můj muž to
ale má jasně rozdělené, převzal
na sebe zodpovědnost za vydělávání peněz a na mně
je domácí pohoda,
nákupy, vaření.
ještě se nestalo,
že by přišel večer
domů a nedostal
teplou večeři.“
Budete podobný styl výchovy uplatňovat
i u vašeho syna?
Ano, určitě bych chtěla své dítě vychovávat
k samostatnosti, průbojnosti a aby byl silná
osobnost s pevnými mravními základy. Někdy
vám rodiče dobře radí, ale vy to v tu chvíli
nevidíte. Stejně půjdete, uděláte si to po svém
a třeba si i ten nos nabijete, abyste jim pak dali
nakonec za pravdu. Tak to zkrátka má být.
U nás doma byl tatínek přirozená autorita, nikdy nemusel zvednout hlas nebo vzít do ruky
vařečku. Co řekl, to platilo. Maminka byla
v našich očích benevolentnější, takže když
jsme něco chtěli, tak jsme šli nejdřív za ní.
Žádal manžel rodiče o vaši ruku?
To neproběhlo. Pozvali jsme mé i partnerovy rodiče do Prahy na oběd. Tam jsme jim to
oznámili a zároveň je pozvali na svatbu.
Když jste zjistila, že jste těhotná, byla veselka jasnou volbou?
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak Vratislav navrhl svatbu a já souhlasila. Pak jsme
spíš řešili, v jakém termínu. Přece jen jsme
se brali na konci pátého měsíce těhotenství
a určitě jsem si svatbu tak neužila, jako kdybych těhotná nebyla – už to bylo náročnější.
I já sama jsem ale chtěla mít vše uspořádané
do doby, než se malý narodí. V tomto ohledu
jsem konzervativní, chtěla jsem mít kompletní
rodinu.
Nikdy jste nezapochybovala, jestli to bylo
správné rozhodnutí?
Určitě náš vztah nezačínal a nevyvíjel se
v ideálních podmínkách, ale tohle všechno
už máme za sebou. Samozřejmě jsem si často
kladla otázku, co by bylo kdyby. Povím vám