Moderátorka
české televize
byla na pozornost zvyklá,
přesto ji REAKCE NA její vztah
s kancléřem
A KAUZU VILA ZASTIHLA NEPŘIPRAVENOU. z médií se
stáhla a naplno
se věnuje nové
roli manželky
a matky. pro Ok!
exkluzivně promluvila o SVÝCH
PLÁNECH, štěstí i strachu, se
Kterým se musela vyrovnat.
a neodmítla
ZODPOVĚDĚT ANI
OŽEHAVÉ OTÁZKY.
text Božena Vařilová
styling Honza Pokorný
foto Benedikt Renč
make-up a vlasy Lucia
Gibodová
Alex Mynářová, manželka prezidentského
kancléře Vratislava Mynáře, rozhovory zásadně
neposkytuje. První žádost o interview jsem jí
poslala na jaře, když čekala syna, a skoro jsme
se domluvily. Bohužel mi pak přišla omluvná
SMS, že je v nemocnici a musí tedy setkání odložit. O to větší překvapení nastalo, když jsme
se nakonec opravdu sešly v bytě na Pražském
hradě, kde zatím s manželem a synem žijí,
než bude dokončena rekonstrukce médii tolik
diskutované vily ve Strašnicích. Obávala jsem
se, zda bude ochotná na všechny mé otázky
odpovědět – oběma nám bylo jasné, že některým tématům se prostě nedá vyhnout. Upřímnost a klid, se kterým se ke všemu postavila,
mě až zaskočily. Ji zase překvapilo, proč by
někdo chtěl dělat rozhovor se zkrachovalou
moderátorkou z veřejnoprávní televize, jak se
sama nazvala. Odpověď je jednoduchá: jediný
rozhovor, který kdy médiím poskytla, byl společně s manželem a nadto v době, kdy ještě
neměla zdaleka o čem mluvit.
Během krátké doby jste se stihla vdát a porodit syna. Jak vám jeho narození změnilo
život?
Určitě nám s manželem syn život obohatil
a zpestřil, ale vplul mezi nás tak přirozeně,
jako by to tak přesně mělo být. Život se nám
změnil, ale ne nijak zásadně. Naše dítě je velice hodné a pohodové miminko, které spinká
celou noc a přes den se často směje. Nabíjí
nás energií. Své aktivity jsem ale příliš neomezila. Spíš jsem je přizpůsobila svému synovi.
Například chodím cvičit tam, kde malý může
být na dohled v dětském koutku, kde se mu
věnují. Mé lektorky angličtiny a němčiny chodí
k nám domů. Syna mám na klíně. Nemáme
totiž chůvu a v Praze ani rodinu, která by nám
vypomohla.
Přemýšlela jste o tom, že byste využila pomoci chůvy?
Přiznám se, že ano, byť jen na dva tři dny
v měsíci. Můj manžel je ale striktně proti, je
v této věci velice konzervativní. Myslí si, že by
náš syn měl být pouze s námi.
Říká se, že se na miminku odráží průběh
těhotenství. Asi jste ho měla pohodové,
když máte tak hodného chlapečka.
Tato teorie u mě selhala. Moje těhotenství bylo
sice bezproblémové, ale jen do určité doby.
Netrpěla jsem žádnými nevolnostmi, kdyby mi
nerostlo břicho, nepoznám, že jsem těhotná.
O to větší šok přišel na konci šestého měsíce, když jsem šla na běžný ultrazvuk. Musím
říct, že manžel chodil na všechny ultrazvuky
se mnou, žádný nevynechal. A při jedné prohlídce mi lékař řekl, že mi reálně hrozí porod.
Byla jsem ve dvacátém šestém týdnu, malý
nevážil ani kilo. Okamžitě jsem skončila v nemocnici a jen díky včasnému zásahu docenta
Krofty a docenta Feyereisla, lékařů z Podolí,
máme dnes zdravé miminko. Porod se podařilo výrazně oddálit, nicméně jsem musela ležet
doma. Nebylo jisté, jestli za dva dny, za týden
nebo měsíc. Bylo to psychicky velmi náročné období plné obav, ale máme to naštěstí za
sebou.
Co vám v tu chvíli pomohlo?
Nejvíce mi pomohl manžel, který u mě byl neustále, byť se tím musel sám trápit. Vedl takové
řeči, které mi ani nedovolily myslet na to, že
se něco negativního děje. Například, když mi
odebírali plodovou vodu, tak manžel vyprávěl
tak vtipné historky, že jsem se u toho dokonce
smála.
Byl manžel u porodu?
Nebyl. Tady se projevuje jeho konzervativnost.
Manžel říká, že porod je věcí ženy. Ale jakmile
se malý narodil, hned ho manželovi nesli na
chodbu ukázat.
Po tom, co jste si zažila během prvního těhotenství, existuje vůbec myšlenka na druhé dítě?
Myšlenka tady určitě je. Chtěli bychom, ale ne
v tuto chvíli. Vidím to tak za tři roky, ale na
to můj manžel říká, že už bude moc starý, ať
je to hned. Na to odpovídám, že já ještě tak
stará nebudu a že je člověk tak starý, na kolik
se cítí. Nedokážu si představit, že bych měla
druhé dítě hned. Můj bratr je pouze o rok starší
a věřím, že si maminka s námi užila. Nejsem
ten typ ženy, který by se rodině bezvýhradně
oddal. Budu mít klidně děti tři, ale v rozumném časovém odstupu.
Jste ten typ, co pročítá všechny diskuze na
internetu a vykupuje knihy na téma „čekáme miminko“?
V těhotenství jsem byla takový maniak. Všechno, co jsem snědla, nebo pocítila, jsem hned
lustrovala na internetu. Svému lékaři jsem pak
kladla různé otázky, až jednou sprásknul ruce
a říká: „Proboha, už to nečtěte.“ Takže jsem od
toho upustila. Teď poslouchám pediatra nebo
zkušené matky.
Jste pověrčivá, nebo jste měla veškerou
výbavičku nakoupenou předem?
Jsem pověrčivá, nechtěla jsem nic kupovat
předem. Na začátku toho šestého měsíce mě
ale kamarádka překvapila, když mi řekla, že
na některé kočárky se čeká třeba i dvanáct
týdnů. Tak mě manžel donutil se jet na kočárky podívat, předvybrali jsme si, a tři dny
nato jsem skončila v nemocnici. To jsem si
definitivně řekla, že už žádný kočárek ani
výbavička.
Jak jste vybírali jméno pro dítě?
Že čekáme chlapečka, jsme věděli velice brzo,
a tím pádem to bylo od začátku jasné. Manžel
si nedokázal představit, že by se syn měl jmenovat jinak než po něm, čili Vratislav. Párkrát
jsem se to sice snažila zvrátit, ale bylo jasné, že
to nepůjde. Holčička by se jmenovala Adéla.
2016|leden
39