Deinstitucionalizace rezidenčních služeb pro seniory (ne)dosažitelným ideálem
Mgr. Zdeněk Čermák
Transformace a deinstitucionalizace to jsou dva zásadní termíny, které se v posledních letech v diskuzi laické, ale i odborné veřejnosti nejvíce vztahují k tématu pobytových sociálních služeb, jež jsou poskytovány osobám se zdravotním postižením. Jejich základním principem je předcházet institucionalizaci osob zdravotně postižených popř., když už k ní dojde, alespoň zajistit, že zdravotně postižený nebude institucionalizován ve velkokapacitním zařízení ústavního typu. Na realizaci těchto trendů bylo vynaloženo nemalé množství finančních, ale i lidských prostředků. V České republice existuje mnoho zastánců transformace a deinstitucionalizace, a to nejen z řad odborníků, ale i rodin postižených a nakonec také samotných osob se zdravotním postižením. Jedinou skupinou osob se zdravotním postižením, na kterou finance ani lidské zdroje již nezbyly, je paradoxně skupina nejpočetnější a možná také nejzranitelnější, což jsou senioři.
V České republice v roce 2011 žilo 15,5% obyvatelstva staršího 65 let, přičemž odhad pro rok 2030 předpokládá, že se počet seniorů starších 65 let zvedne na 22, 8 % populace a v roce 2050 dokonce na 31,3% (ČSÚ - Senioři v číslech, 2013). Demografická prognóza České republiky je o to významnější, že 59,8 % všech osob se zdravotním postižením jsou přitom osoby starší 65 let (z celkového součtu 631 385), kterým je poskytována některá z forem institucionální pomoci (ČSÚ, 2013).
Významnou součást této institucionální pomoci tvoří oblast rezidenční péče o seniory, která jak se ukazuje, je vzhledem ke své stále se rozvíjející tendenci, zcela v rozporu s trendy, jež se uplatňují v péči o zdravotně postižené osoby. Vzhledem k tomu faktu je nutné si uvědomit, že zatímco domovů pro osoby se zdravotním postižením ubývá (a i ty, jež zbyly, jsou často transformovány do podoby bytových nebo domovních jednotek se stálou sociální péčí), počet domovů pro seniory, domovů se zvláštním režimem, ošetřovatelských lůžek apod. stále narůstá. Například jen v letošním roce přibylo v registru sociálních služeb od ledna do září v České republice 34 nových domovů pro seniory. Celkový odhad všech lůžek určených k dlouhodobé (sociální nebo zdravotní) péči o seniory 52545 lůžek, do kterých nejsou započtena lůžka neregistrovaných poskytovatelů sociálních služeb, týdenních stacionářů a další (Topinková, 2005, Horecký, 2012, Rodriguez, 2015). V konečném důsledku to pak znamená, že z celkového úhlu pohledu míra institucionalizace v rezidenčních službách neklesá a to i přes značné finanční náklady, které byly na transformaci a deinstitucionalizaci služeb vynaloženy (Quip,2014).
Proč není normální žít v instituci?
Osobně si myslím, že každý z nás je schopen vyjmenovat mnoho důvodů, proč by nikdy nechtěl žít v žádné instituci a přesto nejsme často schopni pochopit, jak velký vliv má rezidenční charakter péče na osobnost internovaného (nejen) seniora.
Prvotním cílem velkých ústavních zařízení nebylo ani tak pečovat o handicapované, jako je spíše mechanicky oddělovat od zbytku společnosti, která si v důsledku svých nevyjasněných a často ambivalentních postojů nedokázala poradit s tím, jak s životy postižených osob vlastně nakládat. Tak vznikala velkokapacitní zařízení, jež byla situována do zámků, lesních chat či budov stavěných za obytnými čtvrtěmi. Tato místa byla vybírána záměrně tak, aby ještě více podpořila segregační vlastnosti ústavů (Johnová, 2005). To už je dnes v péči o osoby se zdravotním postižením minulostí, avšak pro seniory je to stále minulost, současnost i budoucnost (minulý týden jsem se zúčastnil jako host otevření nového domova pro seniory s kapacitou 200 lůžek). Na normálnosti života v ústavu nepřidá ani fakt, že obyvatele
18 II III II