konkrétně např. domova pro seniory tvoří z hlediska základních demografických údajů nepřirozeně homogenní kohortu (všichni jsou staří, nemocní, zdravotně postižení, závislí na pomoci druhé osoby), která se ve společnosti běžně jinde nevyskytuje (ekvivalentem nemůže být například ani škola, protože v ní děti nebydlí, nýbrž do ní jen dochází). V podstatě se tak jedná o domovy, které přes veškerou svoji snahu (a já pevně věřím, že ji mají) nemohou nikdy naplnit kategorii společensky „běžného“ a „normálního“ života, který se zakládá na přirozené různorodosti (heterogenitě) naší společnosti a především na rodinném soužití příbuzných (Vávrová, 2013). Možné projevy, které zanechává institucionální prostředí na psychiku seniorů lze pozorovat například v oblasti zvýšeného výskytu geriatrické deprese a demence (Vaňková, 2013, Holmerová, 2005).
Neméně zásadní a možno také říci „nenormální“ je také totální charakter institucí, které poskytují péči seniorům. Totální charakter nejlépe vymezuje fakt, že všechny činnosti a aktivity běžného života se odehrávají za zdmi jedné instituce, kterou její členové nemohou svévolně opustit (v případě domovů pro seniory nejčastěji z toho důvodu, že by se o ně neměl, kdo postarat). Zdrojem „všeho“ je pro členy totální instituce personál, který řídí a vymezuje veškeré dění v dané instituci. Podstatou totální instituce je, že personál pomocí určitých strategií kolektivizuje individuální identity jedinců, které proměňuje v identitu kolektivní, sloužící ve službách poslání dané instituce (poslání oficiální se často nemusí vůbec shodovat s posláním reálným, kterým je nejčastěji, postarat se o velké množství uživatelů služby). V totálních institucích díky nerovnoměrnému rozložení moci (kdy personál rozhoduje a ovlivňuje veškeré dění v instituci – říká například, kdy se bude jíst, spát, chodit ven, kdy budou návštěvy) může být živná půda například pro týrání seniorů či jiné negativní formy chování personálu vůči seniorům (Tošnerová, 2002).
Kde deinstitucionalizaci brát a nekrást?
V České republice v současné době není nastaven systém a ani společenské postoje, které by podchycovaly (či alespoň umožňovaly) možnost transformace či deinstitucionalizace služeb pro seniory (jistou možnost snad přislibuje novela zákona o sociálních službách), což v praxi znamená, že udržet seniora v domácím prostředí musí být výsledkem odborných snah profesionálních poradců a pracovníků v sociálních a zdravotních službách a samozřejmě také rodiny. Základním východiskem pro deinstitucionalizaci je podle mých zkušeností z praxe kvalitní sociální poradenství.
Příbuzní seniorů, kteří jsou závislí na péči druhé osoby, se ke konzultaci se sociálním pracovníkem často dostavují v zoufalé situaci, kdy potřebují řešit, jakým způsobem se dále postarat o svého příbuzného (Malíková, 2011). Schéma deinstitucionalizačního přístupu v poradenství nám v takovém případě říká, že nejvyšší hodnotou je, udržet seniora v domácím prostředí (pokud je to alespoň trochu možné). V takovém případě vždy musíme především zajistit dostatečný příjem rodiny (zejména příspěvek na péči, příspěvek na mobilitu a zvláštní pomůcku), tzv. zasíťovat seniora kombinací zdravotních (agentury domácí péče) a sociální služeb (pečovatelská služba, denní stacionáře, respitní pobyty apod.). Velmi důležitou a zásadní součástí takového poradenství musí být vytvoření plánu podpory nikoliv jen seniora, ale celé rodiny. V tomto plánu by se mělo schématický odrážet, kdo se kdy bude o seniora starat, kdy a kde a kdo bude odpočívat, bude v práci nebo ve škole a v neposlední řadě také, kdy péči o seniora převezme na nějakou dobu instituce (například, když bude rodina na dovolené). Zásadní přitom zůstává, že celá rodina by měla mít pocit bezpečí spojený s tím, že nebudou na úkor péče o seniora upozaděny jejich potřeby a zájmy. Do péče se se vždy musí zapojit (i kdyby v různé míře) celá rodina, což je pro poradce vždy největší oříšek – motivace. Pokud by však hrozilo, že péči převezme pouze jeden člen rodiny, je nutné volit jiný typ služeb (například každý měsíc pobyt v týdenním stacionáři a podobně) a pojistit se podáním žádosti do zařízení rezidenční péče, protože takto náročná péče po čase vyčerpá každého pečovatele i s maximální podporou stran terénních služeb (Tošnerová, 2002).
Pokud bychom chtěli ovšem pojmout deinstitucionalizaci jako celek je nutné si uvědomit, že pouze změna v poradenském systému nestačí, protože podobně jako u transformace, bude zkrátka potřeba celospolečenských a zákonných změn, které budou muset být nastaveny tak, aby dokázaly deinstitucionalizační přístup prakticky podpořit.
Závěr
Deinstitucionalizace a transformace sociálních a zdravotních služeb určených k péči o seniory je v České republice zatím nedosažitelným a neřešitelným ideálem. Současná legislativa ani společenské postoje tyto trendy nepodporují. V České republice jsou stále budována velkokapacitní zařízení sociálních služeb určených k péči o seniory, která za svými zdmi pečují o nepřirozeně složené skupiny obyvatel. Všechna tato zařízení mají do určité míry totální charakter. Jednou z možností jak předcházet zbytečné institucionalizaci seniorů je kvalitní (nejen) sociální poradenství, které by mělo být poskytováno celé rodině, která se bude o seniora starat. Do budoucna je potřeba si uvědomit, že deinstitucionalizace a transformace služeb pro seniory bude nutná, avšak vždy by měla být dobře společensky i legislativně připravena.
II III II 19