Přišla jako rána z čistého nebe. Byla jsem „na šrot“. Ale lékaři umí hezky volit slova, jen poslyšte: „etiologie v.s. kardioemboligenní, s tachyfibrilaci síní, při thyreotoxikóze imunogenní, hypertyreóze“. Prostě jsem jen špatně viděla, měla povislé oční víčko, pravá strana těla nechtěla poslouchat povely z CNS, řeč byla setřelá, nedokázala jsem se sama ani posadit, natož sedět. Faktem ale bylo, že jsem si toho ležení nadmíru užívala. No, vážně. Vždyť jsem nic nemusela, o vše bylo postaráno a já si jen odpočívala. Pro mě to bylo úžasný a zároveň jsem ani na vteřinu nezapochybovala o tom, že popsaný stav je pouze dočasný, že se vše časem spraví a zase budu fungovat jako dřív. Už jsem se těšila, až se vrátím do práce a budu dělat to svoje „muzikoarte“.
Ale zpátky k hudebnímu balíčku první pomoci. Tak jak náhle přišla nemoc, tak zcela spontánně vznikala moje mobilní muziko-apatyka. Jejím hlavním dodavatelem byl můj syn. Namixoval obsah walkmanu podle našeho odhadu i mého přání s tím, že vždy něco aktuálně doplní. I když jsem si jen tak ležela s walkmanem na uších, cítila jsem při poslechu hudby, jak je mé tělo v pohybu. Jak se raduje z vnitřního tance, z rytmů, svěžesti tónů.
Skutečně jsem slyšela hudbu jako déšť, který mě každou kapkou oživuje a proniká až k srdci. Připadala jsem si jako mladá holka, která nějakým nedopatřením skončila na neurologii. Ten pocit bych dnes přirovnala ke slovům anonyma, že „hudba dělá člověka odvážnějším, je způsobem jak přežít, vždyť příjemný zvuk ti umožní cítit se lépe“.
A co vlastně bylo obsahem tehdejší hudební lékárničky? Na několik skladeb se pamatuji přesně, protože jsem si je často přehrávala. Byla to Deva Premal a její „Moola mantra“ a album Guy Sweense „Ganesha“. Ano, překvapivě to byla indická hudba, kterou jsem tenkrát, „před příhodou“, poslouchala spíš náhodně nebo dost výběrově.
Ovšem změněné zdravotní podmínky popřály sluchu tím, že jsem podvědomě tíhla právě k měkkému, poklidnému a pevnému hlasu Devy Premal. Do vnitřního varu a vášně mě přiváděly bubny z alba Ganesha. Obdivovala jsem nádherně pulsující rytmy plné života. Zněly zde indické nástroje, které jsem tehdy příliš neznala. Exotické rytmy tabla, vznosné melodie fléten, píšťal, indický cimbál (santoor), sitar, echo nástroje. Uchvátily mě povzbudivé spirituální melodie.
Nedávno jsem si položila přesně cílenou otázku „V čem tehdy spočívala uzdravující síla indické (nejen) hudby?“ Domnívám se, že ke mně přišla v ten pravý čas a já ji skutečně vnímala jako povznášející, očišťující, přinášející klid a mír, naplňující duši krásnem. Zvuk bubnů mě uzemňoval, protože jsem byla příliš euforicky vyladěná. Zároveň mě však tyto rytmy stimulovaly a podporovaly vůli k zvládnutí nových úkolů, které se mi vynořily na cestě za „úzdravou“.
38 II III II