„člověkem kontrolované“. Vznikne nerealistický a nebezpečný nárok – „kontrolovat lidsky toto
přesažné prostředí“ a chlapec pod tímto tlakem zažívá „vždy, vše pokazím, selhávám, na život
nestačím“. U jiného dítěte se postupně může dostavit „metaobrat“, nejdříve zjistí, že autorita
přesažného prostředí „stalo se“ se vytratila a nahradila se lidskou mocí a logikou. Uplatní zde svoje
„chce se mi“, uplatní zde „samospravedlnost“, uplatní zde „nadmoc podle mého chtění, pro mou
zábavu, podle mé nálady a rozmaru, nad druhými i nad okolnostmi“. Vzniká logika: „tímto
jednáním potvrdím svou nadmoc, která je jediná cesta, jak nebýt pod bezohlednou mocí někoho
jiného“, při pojetí „svět není spravedlivý, je sobecký a bezohledný“. „Proč nebýt jako je celý svět
a každý v něm? Jinak na to doplatím!“ Výsledkem je hostilita a agrese. Situace s hrnečkem ale má
i další možnou verzi. Chlapec rozbije hrneček ze skutečné neopatrnosti, ale nepřijde pokárání otce.
Ve slovech nebo v chování rodiče se manifestuje dítětem vnímaná odpověď: „to je jedno, že se
ničí“, může znamenat ale i: „nezájímám je“ (rodiče) a chlapec příjme nejspíše pozici
samospravedlivého, rozmrzelého, rozlobeného na svět a ničícího, protože „není milován“.
Pokud budeme hovořit pouze o případech mimo jednání babičky, jedná se o podoby jednání
podporující expandující self. Expanzi self u prvého případu „zavinil jsi“ lze spatřovat v tom, že
okolnosti, „rozbitý hrneček“ je významnější než niterné „chci, nechci, toužím a je mi líto“.
„Povinností“ je se více věnovat okolnostem než svému nitru, pravé „já“ je utlačováno a vyrůstá „já“
nepravé. U dalších dvou případů, kde „stalo se“ též absentuje, a expanze spočívá v „metaobratu“
a „nezajímám je“, je také prostředí přesahu vyprázdněno. Je vyprázdněno prostředí, odkud proudí
laskavost a pochopení, pronikání k jádru „já“, k „pravdě o mně“, pronikání ke skutečnosti. Pravé
„já“ je zde emočně oploštěno a „nepravé“ bují v podobě svévole.
Hudební inspirace a invence jsou proto tím, co prostředí přesahu znovu objevuje. Děti se zde
dotýkají skutečnosti „soubytí“, a proto jsou hudebními kreacemi, v pojetí systémové muzikoterapie,
tak zaujaty. V hudebních kreacích se děti dotýkají skutečnosti, otevírá se jim možnost kontemplace,
skrze fascinující symbolickou sílu hudby. Tato činnost dětí, je vysoce tvornou aktivitou, protože
právě zde, v hudební inspiraci, děti utvářejí a i znovuutvářejí instanci spirituální oblasti přesahu,
instanci zdroje přijímající autority, prožívají podporu důstojnosti a sebevědomí a ochranu před
vznikem „nepravého já“.
Popsaná problematika se více méně týká dětí intaktní populace. Muzikoterapie je pro edukaci
nezastupitelnou činností, především pro to, že u dítěte předškolního a raně školního věku není
rozvinuta verbalizace, přesto právě v tomto věku se dítě hudebně spontánně vyjadřuje, je proto
žádoucí skrze práci s hudbou navodit změnu v prožívání dítěte a utvářet jeho osobnost
i existenciální ukotvení.
6. Vrstvení systémové muzikoterapie
Muzikoterapie je velice vnímavá k zrcadlení osobnostních specifik jedinců, není jen využitelná
pro výše zmíněný dětský věk, ale je využitelná napříč věkového spektra. Je mnohovrstevnatě
využitelná. Pro ucelenost představy o systémové muzikoterapii uvádíme heslovitě její návrh na
vrstvení muzikoterapie (obecně) do oblastí, kde může být užita.
A. vrstvy odvíjející se na základě vědního důkazu
1. edukační - pro intaktní populaci dětí
2. edukační - se specifickým zaměřením
3. psychoterapeutická - i pro oblast psychických a behaviorálních poruch
4. somatické větve - zaměření na salutogenní procesy, psychosomatiku obojího typu, vibro-
akustické zaměření
5.
se zaměřením na sociální roli