specifikována v rámci jednotlivých muzikoterapeutických metod a metodik. Cílem
muzikoterapeutického působení je nastolení terapeutické proměny klienta, popřípadě proměny
například životních podmínek klienta. „Člověk musí jít vstříc změnám svojí vlastní
proměnou. Smyslem nemoci a léčení je proměna člověka“ (Krček, 2008, s. 23). Proměna je
vnímána jako jev postupný, jedná se o jistý proces proměny, který může a nemusí být
ukončen. To znamená, že u klienta může postupně docházet k určité proměně například
v jednání s ostatními klienty nebo v jednání vůči autoritám. Ačkoli po například roční terapii
konstatuje terapeut, že došlo k pozitivní proměně, kterou je schopen klasifikovat, je možné
nadále s klientem pracovat a cíleným procesem „proměňovat“ jeho chování v rámci daného
jevu. Slovo „proměna“ v sobě zachybuje onu časovost, posloupnost, ale i proměnlivost
a „křehkost“ hranice vzhledem k výsledkům muzikoterapeutického působení. „Proměna –
cílem muzikoterapeutického působení je proměna klienta prostřednictvím naplnění
muzikoterapeutických cílů. Muzikoterapeut pozoruje, zda u klienta dochází nebo došlo
k určité proměně v chování, jednání, způsobu plnění zadaných instrukcí a zda jsou tyto
proměny žádoucí nebo nežádoucí vzhledem k naplnění stanovených terapeutických cílů.
Proměna v chování během terapie může být důležitým diagnostickým vodítkem pro další
volbu muzikoterapeutické strategie. Náhlé a nečekané proměny – změny v chování – mohou
signalizovat přítomnost spouštěčů způsobujících například agresivní chování, pláč, vybavení
traumatizujícího zážitku, nebo mohou být symptomem poruch a nemocí“ (Beníčková, 2011,
s. 36).
2.
Principy stimulační - Princip rozrezonování organismu
Princip rozrezonování organismu se opírá o premisu, která pojímá život jako neustálý
pohyb, vibrace. Pokud je tělo vystaveno působení vibrací (máme na mysli pozitivní vibrace
hudební nebo tónové povahy, nikoli např. hluk), pak postupně dochází k zvýšení citlivosti
organismu k určitým druhům podnětů. Sluchová percepce (sluchové vnímání) se zlepšuje
v případě, že dojde k dostatečnému rozrezonování organismu klienta. Tento závěr je opřen
o dlouhodobý výzkum z oblasti sluchové percepce (Beníčková, 2006), který probíhal na
Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. „Tělo dítěte, které má problémy v nedostatečné
rezonanci těla, reaguje na zvuky odlišně, než je tomu u běžné populace dětí. Vnímání vibrací
z okolí dosahuje nižší intenzity. Cvičení, která pomáhají v rozrezonování organismu (hra na
hudební nástroje podporující naslouchání – kantela, citera, duochord, pěvecká cvičení pro
navození hlavového tónu atd.), pomáhají tělo rozeznít. Po takto cílených cvičeních je vnímání
zvuků z okolí i z prostředí vlastního organismu intenzivnější. Výše zmiňovaný výzkum se ve
fázi předvýzkumu zabýval i otázkou vnímání vibrace, rezonancí a schopností koncentrace.
U dětí, které měly problémy s koncentrací, byly zařazeny cvičení vibrační stimulace a byla
zjišťována úroveň vnímání vibrací. Pokud u dítěte došlo nejprve ke zlepšení vnímání vibrace
a rozrezonování vlastního těla, ve většině případů docházelo krátkodobě i ke zlepšení
schopnosti koncentrace“ (Beníčková, 2011, s. 97). Organismus vzhledem k neúnosné hlukové
a negativně vibrační zátěži zapojil obranné mechanismy, mezi něž patří umění vytěsňování
zvuků. Mezi příklady vytěsňování zvuků patří například fakt, že pokud bydlíme blízko
železnice, hlučné silnice, popř. nám pod okny projíždí tramvaje, stáváme se postupně vůči
těmto zvukům vědomě méně citliví. Jednoduše si zvykneme. Jako bychom tyto zvuky
přestávali vnímat, ačkoli proces slyšení neustále probíhá (není možné neslyšet v případě
zdravě fungujícího organismu). Ovšem vlivem multisenzoriálního vnímání na nás daný hluk
negativně působí dále, ačkoli není vědomě slyšen. Tento fakt pak způsobuje, že se organismus
stává vůči podnětům postupně méně vnímavý, což může vést k různým formám problémů,
poruch nebo i nemocí. Rozrezonování organismu a vědomé naslouchání je jednou cest
k možnosti dosažení harmonie, tedy k možnosti podpory a obnovy zdraví.