A nyní už k vlastnímu průběhu obsahu té skladby. Začíná jemným melodickým obloukem na sloveso v imperativu Veni( přijď) a pokračuje rozměrnějším obloukem na slova Sancte Spiritus, tedy nejprve pokorně znějící sloveso přijď a pak již důraznější oslovení toho, koho zveme, aby přišel. Pokračuje druhá část svým slovesem reple( naplň) zhudebněná velmi pokorně, avšak na tento imperativ navazuje předmět tuórum córda fidélium( tvých srdce věřících); rozumějme tomuto úseku( pro latinu typickému, v češtině však nezvyklému) jako „ srdce tvých věřících“. Velmi účinné je vyvrcholení na slově corda( srdce, v množném čísle). Doplňme, že fidélis může v latině znamenat věrný i věřící.
Následuje vyvrcholení celé skladby Et tui amó-ris …( a tvé lásky …). Je to vyjádření, že důvod naší žádosti Duchu Svatému o příchod je, aby v nás zažehl oheň své lásky. A slovo láska je vyzpíváno s velkou energií( lze říci i s mocným nadšením), ať už jde o intenzitu prosby, nebo opěvování toho, po čem od Ducha Svatého toužíme, nebo radosti z komunikace s ním.
Starokřesťanští a středověcí znalci hudby a latiny říkali accentus est anima vocis, čili přízvuk je duší hlasu. Nejobsáhlejší melodické vyjádření je právě na přízvučnou slabiku slova amóris( lásky) a všimněme si, že nejen vrchol obou jeho oblouků je výš než ostatní tóny celé skladby( a tedy i výš, než vrcholy výše zmíněné), ale i závěrečný tón( gis, na slabiku ris), zatím co dosavadní závěry melodických úseků jsou na fis.
Zhudebnění slabiky mó nabízí další podněty, jako ono zpomalení vzestupné fáze druhého melodického oblouku( e-gis-h-cis), to však už nechme na čtenáři, ať si vybere podle svého zaměření a cítění, a pokračujme dále.
Zbývá už jen závěr, na slova in eis ignem accénde. Výraz toho, jak je mohutně zhudebněno slovo amóris je umocněn tím, jak jednoduché je zhudebnění slov in eis ignem( v nich oheň). Až teprve poslední slovo accénde( zapal) je ve svém závěru obsaženo mnohatónovým melismatem. Už nejsme schopni nic Duchu Svatému vykládat, cítíme, že naše slova nejsou schopna prosbu vystihnout a děje se to, k čemu jsem dole na str. 16 čísla 3 tohoto časopisu citoval Sv. Augustina: „ Když se člověk ve svém povznesení raduje, pak od slov, která stejně nelze vyslovit ani pochopit, přejde k jistému povznesenému hlasu beze slov, takže je tím hlasem nejen dáno najevo, že opravdu vyjadřuje radost, ale že je naplněn tak nesmírnou radostí, že slovy nelze vyjádřit, z čeho se raduje ".
46 II III II