Pozvání Duchu Svatému
Evžen Kindler
Než přistoupíme k ukázkám, týkajícím se tradičních zpěvů jiných jazykových oblastí (řečtiny,
arménštiny) ve volném rytmu, všimneme si ještě jednoho latinského zpěvu, který je nejlépe
uvést jeho přirovnáním, i když to přirovnání – jak se ostatně říká o všech přirovnáních – kulhá
na jednu nohu.
Bolest lze odstranit léky proti bolesti, a to v mnoha případech velmi dokonale. Ale co je to
proti odstranění nemoci, která bolest způsobuje, že? V minulých dvou článcích o dobrodiní
volného rytmu bylo ukázáno a ilustrováno jeho obecné působení, které se vztahuje
k hlubokému pochopení štěstí nebešťanů, které přesahuje všechny jejich předešlé zkoušky.
Ale ptejme se: je možné se s takovou důvěrností obrátit ve zpěvu přímo k Bohu? Jsou takové
zpěvy?
Odpověď je kladná. Ukažme si konkrétní zpěv, jímž se člověk žijící ještě v těle, obrací na třetí
božskou osobu, na Ducha Svatého.
V dnešní době je velmi často s Duchem Svatým jednáno jako s jakousi abstraktní náladičkou,
která ani jakoby nebyla osobou, natož osobou Božskou. A ta skladba naopak objevuje, jak
s ním komunikovat, nejen jako s nějakou osobou, ale s osobou nejsvrchovanější a
nejdokonalejší, ale i osobou milující, tj. chtějící nám a zejména zpívajícím dát to nejlepší. V
římském ritu se tato skladba zpívá při eucharistické liturgii na Hod Boží svatodušní, ale
příležitostně také při svěcení oltáře, a to ve chvílích, kdy na něm hoří kadidlové hrudky
(celkem pět, čtyři na rozích a jedna uprostřed). Scéna je to mohutná, to jistě každý uzná,
avšak zazpívat si ji s pochopením každý kdykoliv, i na (nemocničním) lůžku. A podle
okolností a svých schopností tuto skladbu může zazpívat každý, třeba jen v duchu.
Nápěv i slova celého zpěvu lze sledovat na přiloženém obrázku, spolu s českým překladem.
Noty, nad či pod nimiž je vodorovný proužek, se trochu prodlouží, asi o polovinu, nikoliv až
na dvojnásobek. Je-li proužek nad notou, jde o prodloužením s jemným zesílením, je-li
proužek pod notou, jde naopak o zeslabení. Zeslabují se také čtvrťové noty zcela na konci
slova, jako např. fis v závěru slov reple a fidelium. Na malé noty se zpívají konce slabik, např.
co-r-da, ac-cé-n-de. A pozor, slovo ignem bychom mohli zpívat podobně, tj. i-g-nem, ale
nezapomeňme, že v době vytvoření tohoto zpěvu, asi v 6. století, se již latina vyslovovala
jinak, než za dob Ciceronových nebo Ovidiových, takže celý text se vyslovoval (a měl by se i
vyslovovat) takto: „Vení, Sankte Spiritus, reple tuórum korda fidélium et tui amóris in ejis
iňem ačende“. Takže na malou notičku nad hláskou g by mělo zaznít ň, které plavně přejde do
následující slabiky em, na jejímž začátku se ještě ozve zbytek onoho vysloveného ň.
V tomto přepisu se vysloví – podobně jako v češtině – samohlásky, nad nimiž je čárka,
dlouze, zatím co v latinském textu čárka značí vzletný přízvuk. Přízvuk zvláštního druhu je
v notách označen obráceným V (nebo A bez vodorovné příčky ): je to přízvuk naznačující, že
bylo dosaženo vrcholu melodického úryvku a právě na ten přízvuk se dynamika otáčí a
„padá“ k zeslabení (odpočinku) značícímu konec toho úryvku.