Sebezkušenostní výcvik – znamená, že porozumění problematice je podpořeno vlastní zkušeností budoucího muzikoterapeuta – zkušeností se sebou samým, v jakési kvazipozici klienta/pacienta a posléze v cvičné roli muzikoterapeuta. Efektivně se uskutečńují obě tyto „cvičné pozice“ studenta muzikoterapie právě pouze v logice vazeb zrcadlení zmíněných úrovní. Exprese frekventanta, v pozici kvaziklienta/pacienta ve vzdělávacím programu má podobu slovní, zvukovo – hudební, pohybu, mimiky, fyziologických reakcí, dramatických vyjádření a pod. Budoucíí muzikoterapeut, pokud u sebe sama zakouší to, že zvukovo – hudební sebevyjádření vynáší nové obsahy, diferencující obsahy, nalezené různými postupy, právě zakoušením na sobě samém i lépe porozumí významu vztahů všech sledovaných úrovní. Opomene-li se analýza všech úrovní a vyšší úrovně interpretace, velmi často neprováděné, redukuje se proces muzikoterapie a její vliv se stává z části „slepým“ s nepředvídatelným, tedy i negativním, dopadem na klienta. Není vlastní muzikoterapií, pokud se sebezkušenostní výcvik provádí mimo muzikoterapii, protože frekventant vzdělávacího programu neporozumí obsahům z vlastní zkušenosti, které nesou zvukovo - hudební konfigurace. Neporozumí pak mnohdy správně ani významům hudebních kreací klienta/pacienta. Teprve zkušenost frekventanta s obsahy zvukovo – hudební nonverbální úrovně utváří jeho kompetenci odlišit jistěji svou subjektivitu a nezaměňovat ji za subjektivitu pacienta/klienta. Zde se objevuje nárok na etickou a osobnostní zralost (schopnost sebereflexe, reflexe skutečnosti) a psychické zdraví budoucího muzikoterapeuta. Muzikoterapeut se nesmí stávat tím, kdo neanalyzuje, neropoznává a naporozumí kapacitě osoby klienta/pacienta a jen ji odhaduje, protože de facto nekoriguje dostatečně svou projekci a jeho působení může být až manipulací s klientem/pacientem. Muzikoterapeut, který odmítá akademickou diskuzi – ji odmítá neoprávněně, protože se již tím vystavuje nedostatečné reflexi skutečnosti, staví se mimo vědeckou bázi, diskurz – kdy muzikoterapie by se měla provádět v souladu s nárokem rozpoznání skutečnosti. Záměna manipulace a terapie je způsobena nedostatečnou reflexí sebe sama, muzikoterapeuta, a nedostatečnou reflexí vlastní skutečnosti, kde je přítomen jak život klienta/pacienta, tak i realita muzikoterapeuta. Takovéto poškození kvality muzikoterapie negativně dopadá na klienta/pacienta i obor. Manipulace je v příkrém rozporu s terapií, která rozpoznává, respektuje a rozvíjí kapacitu osoby klienta/pacienta a rozvíjí porozumění skutečnosti. Podobně i supervize musí znamenat respekt k této vazbě mezi muzikoterapeutickou realitou a její teorií, tedy musí zahrnovat povahu a vztahy všech zrcadlících se úrovní – zrcadlící se skutečnost. Pokud se „vynechá“ úroveň zvukovo – hudební, vynechává se specifická úroveń muzikoterapie jako takové. Podpora zkušenějšího kolegy, nuzikoterapeuta, by neměla redukovat ucelenou analýzu a interpretaci i volbu intervence vyloučením analýzy a interpretace zvukovo – hudební úrovně.