III. Muzikoterapeutická realita a teorie
Teoritické ucelené porozumění, pronikání a mentální uchopení muzikoterapeutuické reality, resp. teoretické uchopení toho, čím muzikoterapie zrcadlí a působí, znamená neustálou kooperaci mezi muzikoterapeuticikou realitou a její teorií. Muzikoterapie bez teorie není muzikoterapií, protože nenakládá s vlivy na člověka zodpovědně. Je základní premisou, že pokud komplexitu a kohesi oboru respektujeme a uchopujeme, jsme schopni i predikovat více či méně účinek muzikoterapie, a tím „chránit“ klienta/pacienta před iatrogenním poškozením. Pokud se nedocení respekt k vnitřní kohesi a komplexnosti zvukovo – hudebních i mimohudebních úrovní muzikoterapie, nelze hovořit o oboru moderní muzikoterapie, který si klade za cíl vědecky osvětlovat své působení. Obor muzikoterapie by nenaplněním kohese a komplexnosti hudebních a mimohudebních úrovní byl poškozován a tříštěn, pozbýval by vlastností uceleného oboru muzikoterapie a v důsledku by ohrožoval poškozením i klienta/pacienta. Komplexnost znamená přítomnost úrovní zvukovo – hudebních i mimohudebních a kohese znamená respekt k vzájemným souvislostem a soudržnosti mezi úrovněmi. Souvislosti zrcadlené v muzikoterapeutické realitě a poté v analýze rozpoznané a teoreticky uchopené, více – méně ozřejměné a interpretované, osvětlují potíž, příznak, ale i trend adaptace, terapie a směřování ke zdraví. Pokud není naplněn vztah mezi zrcadlící muzikoterapeutickou realitou a relevantní analýzou, interpretací a teorií, z pohledu systémové muzikoterapie se nejedná o muzikoterapii, ale například o „psychoterapii s užitím hudby“, o „léčebnou rehabilitaci s užitím hudby“ a pod. A to proto, že zde chybí takové myšlenkové koncepty a teorie, které by (myšlenkově) uchopovaly existující a působící muzikoterapeutickou realitu v její komplexitě.
V důsledku pak chybně osvětlují její salutogenní působení ke zdraví, i v terapii nemoci či psychické poruchy. Pokud chybí toto myšlenkové uchopení, neexistuje relevantní vztah mezi muzikoterapeutickou realitou a muzikoterapeutickou teorií. A připomeńme - působí-li se na člověka vlivem, který není mentálně uchopen, působí se rizikově neznámým vlivem s neznámými účinky. Proto teprve propojení diagnosticko - terapeutických hlavních prostředků muzikoterapie do komplexity a kohese (jednoty, soudržnosti a souvislostí) – v propojení úrovní zvukovo – hudebních, „rozhovoru“, chování a jednání – představuje vůči klientovi/pacientovi zodpovědnou muzikoterapií. Jak diagnostika, tak terapie v muzikoterapii, pokud chtějí působit zodpovědně vůči klientovi/pacientovi – musí zrcadlení stavu klienta/pacienta v muzikoterapeutické realitě uchopit myšlenkově uceleně (ne jen částečně, redukovaně) – analýzou, víceúrovňovou interpretací a rozhodnutím o způsobu intervence. Tento postup je obsahem „práce a zodpovědnosti muzikoterapueta“. Jak ale muzikoterapeuit najde porozumění a dovednost uchopovat zrcadlící se stav klienta/pacienta v muzikoterapeutické realitě a navazovat na něj analýzou, interpretací a teorií, která naznačuje relevantní volbu terapeueutické strategie? Vyplývá, že i sebezkušenost studenta muzikoterapie musí obsahovat porozumění a rozpoznávání významných momentů a jejich vazeb, vztahů všech úrovní zrcadlících stav klienta.