kdy se v úvodu relaxovalo jako při zahájení AT několik minut se zavřenýma očima (pustil jsem přitom nejčastěji některé z nocturen Fryderika Chopina). Pak jsem třeba přečetl baladu Johanna Wolfganga Goetha Učeň Čaroděj a po něm hned spontánně pustil Paula Dukase – stejnojmenné scherzo, pak Ottorina Respighiho, symfonickou báseň Římské fontány. Měl jsem celkem 12 cyklů, protože terapeutický systém byl rozvržen do dvanácti týdnů. Když hledám se svých materiálech, nacházím tam třeba i Carl Maria von Webera, Koncertstück 79 a-moll pro klavír a orchestr, Lizstovy Fontány ve vile d 'Este či Schubertova Empromtu.
Muzikoterapie aktivně
Také jsem v té době jako psycholog začal na tzv. chronickém oddělení provozovat aktivní muzikoterapii, k čemuž mně přiměl tehdejší primář tohoto oddělení MUDr. Miloš Vojtěchovský, CSc. Z počátku nebylo Orfovo instrumentárium, tak jsme dali pacientům skleničky, plechové hrníčky a lžičky a různá dřívka. Začínali jsme vyťukáváním rytmu. Později to bylo ještě radostnější, když nám zakoupili Orfův kufr, plný jeho bicích nástrojů. Každý z pacientů si vybral ten, který se mu nejvíce líbiI. Pacienti projevovali radost, že se mohli připojit. Čas jedné hodiny k tomu daný velmi rychle uběhl, pořád chtěli pacienti přidávat, velmi ožili a těšili se na další pokračování. I v jejich chování jsme pozorovali významné pozitivní změny.
Takto jsem pak pokračoval i v Psychiatrické léčebně Petrohrad (okres Louny). Počátky byly stejné, také tam se podařilo časem opatřit Orfovo Instrumentárium. V této léčebně jsem začínal nejprve s receptivní muzikoterapií, do které byli zařazováni i pacienti s dlouhodobým (několikaletým) pobytem. Jeden z prvých úkolů byl poslech Karnevalu zvířat od Camila Saint-Saënse. Před každou částí jsem jen oznámil její název. A po skončení jsem se ptal jestli vědí, kolik tam bylo částí, pak se jednotlivé části vyjmenovávaly a nakonec měli říct, která část se jim nejvíc líbila. Suverénně to vždy vyhrávalo Akvárium. Pak, když měli v ruce hrníčky, skleničky, lžičky či později nástroje z instrumentária, jsem jim pouštěl např. druhou větu z Haydnovy symfonie č. 96 „S úderem kotlů“ kde měli přiznávat jen rytmus a pak po 16 taktech na závěr – tam kde byl úder forte na tympán – všichni měli také silně třísknout. Byla to i legrace, protože často se někdo utrhl o nějakou tu dobu dřív, z čehož dostávali ostatní záchvaty smíchu. Pouštěl jsem i Ravelovo Bolero a pacienti mohli, když rytmus dostatečně pochopili, doprovázet. Tato 15ti minutová skladba, celá v C dur, kromě posledních 8 taktů v D Dur, byla při této aktivitě velmi oblíbena
II III II 25