Příklady z praxe
Chtěl bych připomenout, že po celou dobu mé odborné praxe jsem byl zaměstnán převážně diagnostikou a diferenciální diagnostikou, psychoterapie byla pro mne spíše únikem od rutiny v dopoledních hodinách. Vždy jsem se ale při osobní anamnéze ptal na zájmy, zejména kulturní. Jeden z příkladů: Ptal jsem se ženy, v té době 45leté, bez vzdělání, povoláním dojičky krav, zdá má také ráda hudbu. Odpověděla: Ano, různou, i vážnou.
Nevěřil jsem tomu, a tak jsem ji poprosil o uvedení nějaké konkrétní skladby.
Její hbitá odpověď: „No třeba Chopinovu etudu, tu z opusu 10 č. 3 E - Dur a začala mi jí předzpěvovat. Jindy zase při skupinové muzikoterapii při mém pokusu o výklad sonátové formy mne napadla Rosssiniho předehra k opeře Straka zlodějka a tak jsem ji pustil. Hned po prvním taktu (virbl bubínku) mne jeden z polochronických pacientů přerušil výkřikem „Poprava“ (a skutečně tímto virblem začíná motiv oné služky, která má být popravena za to, že zmizely stříbrné lžičky, které ukradla právě ona zlodějská straka). Celá skupina ho akceptovala jako hudebně citlivého jedince.
Brzy po návratu z kurzu hypnózy a autogenního tréninku (1972) jsem začal na pokyn primáře protialkoholního oddělení MUDr. Jiřího MIkuly se skupinovým nácvikem AT. Začal jsem k tomu používat samozřejmě jako receptivní doplněk právě klasickou hudbu. Při rekonstrukci terapeutického systému na tomto oddělení, kterou jsem byl pověřen (vznikla z toho doktorská diplomová práce), byla muzikoterapie zařazena do terapeutického programu v odpoledních hodinách. Když jsem se ptal primáře, kdo to ale bude dělat, odpověděl jednoslabičně: TY! Receptivní muzikoterapie, kterou jsem začínal, byla spojena s poslechem reprodukované hudby (gramofon či magnetofon). Trvalo to cca 3/4 hodiny
24 II III II