27 V tomto smyslu se stala hlavním instrumentálním druhem německé evangelické cirkevní hudby. Symboliku fugy však převzali všichni barokní skladatelé. V mnohých případech tento symbol přebírají do své tvorby i skladatelé hudby 20. století – Max Reger (1873 – 1916), Paul Hindemith (1895 – 1963), Dmitrij Šostakovič (1906 – 1975), či Olivier Messiaen (1908 – 1992).
28 Významným příkladem tohoto obsazení je cirkevní kantáta Johanna Sebastiana Bacha Gottes Zeit ist die allerbeste Zeit (Actus tragicus) BWV 106.
29 V pozdější renesanci – druhá polovina 16. století - se odděluje od sebe vokální a instrumentální hudba a oba druhy se vyvíjejí víceméně nezávislým způsobem. Právě tato skutečnost podmínila rozvoj nástrojářského umění.
Seznam citované literatury:
DAMMANN, Rolf. Der Musikbegriff im deutschen Barock. 2. vyd. Laaber: Laaber-
DESCARTES, René. Vášně duše. Praha: Mladá fronta 2002, ISBN 80-204-0963-7
JANOVKA, Tomáš Baltazar. Klíč k pokladu velikého umění hudebního. Praha: KLP 2006, ISBN 80-85917-93-9.
KAČIC, Ladislav. Dejiny hudby III. Barok. Bratislava: IKAR 2008, ISBN 978-80-551-1510-8
MATTHESON, Johann. Das Neu=Eröffnete Orchestre. Nachdruck der Ausgabe
MOZART, Leopold. Gründliche Violinschule. Faksimile-Nachdruck der 3. Auflage, Augsburg 1789, Wiesbaden.Leipzig.Paris: Breitkopf&Härtl 1991, ISBN 97-8376-5101-91-5.
PACZKOWSKI, Szymon. Nauka o afektach w myśli muzycznej i polowy XVII wieku.
POLÁK, Pavol. Hudobnoestetické náhľady v 18. storočí. Od baroka ku klasicizmu.
ŠALING, Samo – IVANOVÁ- ŠALINGOVÁ, Mária – MANÍKOVÁ, Zuzana. Veľký slovník cudzích slov. Tretia, revidované a doplnené vydania. Bratislava – Prešov. Vydavateľstvo SAMO 2003, ISBN 80-89123-02-3.
18 II III II