vyzpívané sestupnou (čili klesající) kvartou (čtenářům jen tak pro osvěžení jejich „buněk šedé kůry mozkové“, jak v populárních detektivkách Agathy Christie říká Hercule Poirot: kdy jste se setkali s ukončením melodie sestupnou kvartou – vzpomenete si, bylo to vůbec někdy?).
Nejen samotnou skladbu, ale i tento článek by mohl být podroben analýze. A někoho by mohlo napadnout, že zhudebnění textu nemusí ani tak být onou na začátku očekávanou ilustrací „dobrodiní svobodné autonomné melodie“, jako spíš „cesty od povrchního k hlubšímu prožívání biblického čtení, umožněné svobodnou autonomní melodií“. Opravdu?
Pochopit a prožívat biblická slova hlouběji je vždy dobrodiní. To by mělo existovat při každém vnímáni liturgického zhudebnění textu vybraného církevní autoritou pro danou liturgickou slavnost. Čtenář však tuší, že by to dobrodiní nemuselo být vázáno na znalost – v tomto případě konkrétně – evangelií. Čili že tryská ze zpěvu samotné skladby. Zkusme to vysvětlit.
Slovo dobrodiní má kořeny ve složenině dobro-dění a tušíme, že ona skladba v nás působí dění dobra, nezávisle na svém liturgickém a jiném kontextu. Se svým nápěvem nás noří do Josefova života, do toho, jak se stává opravdovým členem Kristovy pozemské rodiny a jak se noří do svého láskyplného vztahu k Matce Boží a k jejímu dítěti. To samo o sobě nám dává mnoho pro naši vlastní spásu (a lze drze připojit: a pro naše vlastní potěšení), a stačilo by, kdyby zůstalo jen u toho. Avšak Církev ve svém dobrodiní a se svou moudrostí určila tuto skladbu zpívat (pro jiné: poslouchat, vnímat) po tom, co jsme přijali chleba kněžským slovem proměněné v téže Kristovo Tělo. To bylo v blízkosti sv. Josefa během události, jejíž popis zpěvem nebo jeho vnímáním vyznáváme, což nás vede k hlubokému vnímání i té vlastní blízkosti ke skutečnému Kristu. Můžeme – zvláště „v reálném čase“ dne 19. března – se sv. Josefem se sjednotit, když jsme přijali Kristovo Tělo ve způsobě hostie a vypravujeme (ti zpívající skutečně, ti ostatní v připojení k liturgickému shromáždění) či lépe „opěvujeme“ příběh sv. Josefa. Uvědomujeme si svou skutečnou blízkost Kristově rodině, jeho Matce? Tehdy máme Krista „v těle“ podobně jako ona!
Zakončíme výklad poznámkou, že každý čtenář této stati je zcela svoboden odvodit podobnou interpretaci, jakou jsme zde naznačili, a to např. např. na základě vlastních zkušeností. A může být inspirován k něčemu podobnému při zpěvu melodie úplně jiného liturgického textu, kterou autor zbožného života v dávné minulosti vytvořil, a kterou pak mnoho pozdějších generací zdokonalovalo až do dnes známého znění.
V každém liturgickém zpěvu se obracíme k nebeským bytostem, většinou přímo, nejčastěji k Bohu a často i k jiným nebešťanům (svatým, andělům). Někdy nepřímo, tedy „my“ k sobě navzájem, avšak tradiční zpěvy (jejich texty
II III II 103