Nejlepší terapie – naše absolutní přítomnost The best therapy – our absolute presence
Petra Fridrichová
Deset let pracuji s dětmi s handicapem. Poslední třetinu toho času výhradně jen s těmi dětmi, které mají těžkou hybnou poruchu – zpravidla dětskou mozkovou obrnu nebo nějakou genetickou vadu.
Moje cesta za stěžejním pracovním nástrojem, pohybovou terapií, začala daleko od domova – u brazilské lektorky Sonii Sumar, žijící ve Spojených státech amerických, která svůj terapeutický přístup v oblasti práce s tělem sdílela po celém světě.
Sonia Sumar dala počátkem sedmdesátých let život děvčátku s komplikovaným Downovým syndromem. Protože tehdy žila v zoufale chudé Brazílii, kde byla veškerá terapeutická péče dostupná až od šesti let věku, uchopila to jediné, co měla a co celý život praktikovala – pohybovou terapii. Na základě svých osobních zkušeností pečovala o Robertu prostřednictvím terapeutických cvičení, a to tak dobře, že nebylo nutné s ní absolvovat žádnou další pohybovou rehabilitaci. Po letech své celoživotní, praxí nabyté zkušenosti Sonia ucelila tyto poznatky do mezinárodně uznávaného konceptu Yoga for All Abilities( dříve Yoga for the Special Child). Po celém světě provází cestou pohybové terapie všechny, kdo pečují o děti i dospělé nejen s DS, ale i s obrnou, autismem nebo jiným typem postižení.
Všechny výcviky, kterými jsem prošla, však mají společné jedno zásadní poselství:
„ Chceme-li provázet druhé, je pro nastolení důvěry i dosažení úspěchu nezbytná naše vlastní zkušenost.“
Sonia proto rodičům svých dětských studentů nejen nabízela, ale někdy i důrazně doporučovala jejich vlastní práci s tělem. Pro řadu dětí totiž pohybová terapie nebyla nic snadného – často představovala velkou výzvu.
Já sama jsem pracovala jako lektorka pohybové terapie s dětmi s širokou škálou diagnóz – Downovým a Rettovým syndromem, jinými vzácnými genetickými vadami, poruchami autistického spektra či těžkými poruchami hybnosti. Nadto mám i vlastní zkušenost s dětskou mozkovou obrnou.
S přibývajícími lety praxe vnímám rostoucí tlak, pod kterým se nacházejí rodiče dětí s těžkým postižením, když musí volit tu nejlepší cestu pro své děti a zároveň se mají stát jejich pohybovými terapeuty … Nezřídka takový scénář končí tím, že péči raději svěří do rukou jiných lidí – sice kvalifikovaných, ale dítěti zcela cizích. A když se práce daří, chtějí víc – a ještě víc. Chtějí zvrátit co nejvíce z tíživé, neúprosné prognózy.