Příběh Terezky Terezka ' s story Mgr . Jana Johanka Fikarová
Tento příběh je vlastně příběhem mé kolegyně , ke které děvčátko , o němž budu psát , chodí na pravidelnou výuku – dnes již výuku příčné flétny . Říkejme jí třeba Terezka .
Terezce bylo pět let , když k nám nastoupila do hudební školy na výuku hry na zobcovou flétnu . Byla to usměvavá , veselá a hravá , hnědooká holčička , plná energie , která neustále něco objevovala . Zkrátka dítě plné radosti , snů a fantazie . Byla velice bystrá a začátky hry na zobcovou flétnu zvládala bez problémů . Na mé vyučovací hodiny – Přípravná hudební výchova , kterou vedle flétny Terezka navštěvovala , chodila vždy s nadšením . Ráda zpívala a hrála na orffovské nástroje . Pamatuji si , že si i sama vymýšlela jednoduché melodie a zkoušela je podložit svým textem . Moc ráda jsem ji učila . Byl to smíšek tělem i duší . Terezku na hodiny doprovázela její maminka , rovněž s hnědýma očima a s černými vlasy – člověk by ihned poznal , že tato dvě stvoření patří k sobě . Jako kdyby Terezka mamince z oka vypadla . Tak jak se usmívala Terezka , byla samý úsměv i její maminka .
Následující rok Terezka nastoupila do 1 . ročníku hudební nauky a tak se naše cesty rozešly . Ale nadále jsem ji v budově školy potkávala a při setkání jsme si vždy krátce popovídaly . Podzim rychle utekl a něco se začalo měnit . Terezku jsem potkávala , ale cítila jsem , že se v její dušičce něco změnilo . Už nebyla tak veselá a také ji nedoprovázela maminka . Mamince totiž lékaři diagnostikovali závažné zhoubné onemocnění , a naděje byla mizivá , spíš vůbec žádná . Pro rodinu to byla katastrofická zpráva , když jim lékaři řekli , že tu maminka může pobývat nejdéle rok . Všem v rodině se zhroutil svět . Ta představa , že tu najednou zůstanou bez maminky , byla strašná . Bohužel , po necelém roce se tíživá představa naplnila .
Terezka po té události hudební školu navštěvovala nadále . Občas ji doprovázela babička , někdy jsem jí potkávala samotnou a malým hláskem mě vždy pozdravila . Moc mě zajímalo , jak si děvčátko vede ve výuce a hlavně , jak zvládá tak strašně náročnou životní situaci a změnu , v jejím věku . Často jsme tehdy o Terezce mluvily s kolegyní , která ji vyučuje . Vyprávěla mi , že děvčátko moc rádo hrálo i na koncertech a s maminkou si koncerty báječně užívaly . Ale po smrti maminky se Terezka hodně změnila – uzavřela se , nemluvila , přestala i hrát . Kolegyně přemýšlela , jak ji namotivovat , jak ji pomoci . Nechtěla na ni tlačit , a tak si zprvu spolu spíše hodně povídaly o hudbě a o tom , že hudba je slyšet všude . Slyšíme ji my lidé , ale slyší ji i zvířátka , rostliny a určitě ji slyší i ti , co máme moc rádi , ale nemohou tu už s námi být …
A jednoho dne zažila kolegyně na hodině Terezky překvapení . Malé děvčátko zahrálo paní učitelce písničku , kterou samo složilo . Kolegyně Terezku moc chválila a Terezka jí na to odpověděla : “ Já už teď budu pořád hrát mamince , aby jí tam nahoře nebylo smutno !“ Od té doby cvičila Terezka ještě víc než kdy jindy , to prý , když hraje – maminka se na ni dívá a usmívá se .