Hudba má schopnost uzdravovat aneb Co pro mě znamená hudba Music has the power to heal or What music means to me
Ing . Hana Raddová
Pro nadpis jsem si vypůjčila citát sira Eltona Johna , anglického zpěváka , hudebního skladatele a klavíristy . Hudba dokáže nejen uzdravovat , ale zároveň probouzet v lidech to nejlepší , naplňuje mysl a tělo blažeností , pomáhá vědomě vnímat přítomnost . S hudbou žiju právě teď a právě tady .
Také máte při poslechu krásné melodie občas pocit , že všechno zvládnete , že svět je krásný a váš život naprosto úžasný ? Srdce je plné lásky , duše si zpívá a vy máte chuť rozletět se a konečně pořádně roztáhnout svá křídla . Je to jen okamžik , ale stojí za to si ho naplno prožít . V tu chvíli je vše kolem nás přehledné , má svůj řád , v ničem se neztrácíme . Přesně víme , co chceme . Takové okamžiky je třeba uložit do paměti a čerpat z nich , když je nám “ ouvej .”
Hudba nás provází celým životem . Začínáme mluvit , zpívat , jako děti se s pomocí rodičů a někdy i bez nich rozvíjíme všemi směry . Nejsem terapeut ani odborník na muzikoterapii . Jako laik s technickým vzděláním vám chci nabídnout svoji zkušenost , svoje zamyšlení : Co pro mě znamená hudba .
Nejdříve se vrátím do dětství . Vyrůstala jsem na maloměstě , kde se každý s každým znal . Ráda jsem zpívala , recitovala , tancovala , hrála divadlo , chodila cvičit do Sokola a v neposlední řadě jsem se učila hrát na housle . A také jsem četla . Ráda , všechno a všude . Takových dětí nás v době mého dětství bylo hodně . Nic jiného jsme neznali . Televizi měl málokdo , hlavním zdrojem hudby a poznání bylo rádio . Slova jako mobil , internet , sociální sítě ještě nebyla ve slovníku . Všichni jsme chodili ven , hráli si s vrstevníky a navštěvovali různé kroužky podle svého zaměření . Už tenkrát jsem si intuitivně zajišťovala rovnováhu mezi spíše klučičím logickým uvažováním a kreativitou . Dnes bych řekla , že jsem aktivně využívala arteterapii ( v nejširším slova smyslu ). I když s tímto pojmem jsem se setkala až v dospělosti .
Základy zpěvu jsem získala od své mamky . Co si pamatuji , často a ráda zpívala . Těch písniček co jsem uměla , ještě než jsem nastoupila do první třídy . Především moravské lidovky . Pamatuji se , že jsem měla slzy na krajíčku , když začala Za starú Breclavú nebo Osiřelo dítě . Živě jsem si představovala tu děvuchu , která zalamuje ruky pro svého milého . Nejdepresivnější však byla píseň o dětech , které se utopily v Dyji na školním výletě . Mamka měla silný alt , jako dítě zpívala v Ostravském dětském rozhlasovém souboru . Když začala sloku “ Matičky volají , otevřte očička , “… tak to už jsem vzlykala nahlas . Přesto vzpomínám moc ráda na tyto okamžiky .
Taťka byl muzikant . Vesnický pan učitel si všimnul jeho muzikálnosti a naučil ho hrát na housle . Jak on říkal , jenom “ šumařil .” Zvládnul i kytaru a hrát na tahací harmoniku se naučil při totálním nasazení . Možná by svůj talent víc rozvinul , kdyby nebyla válka . O svátcích vždycky naladil housle a spustil . Mamka zpívala , my se sestrou se k ní přidávaly . Až jako dospělá jsem si uvědomila , jaká to byla rodinná pohoda . Lék na všechny bolístky . Škoda , že těch chvilek spojených s muzicírováním nebylo mnoho . Možná i proto jsem začala chodit “ do houslí .” Pečlivě jsem cvičila Ševčíka . Měla jsem od táty slíbeno , že až se naučím základy , zahraje si se mnou dvojhlasně . Panečku , to byla motivace . A svůj slib splnil . Seděli jsme proti sobě , na kovovém skládacím stojánku každý svou partituru a už jsme koncertovali . Jednoduché skladbičky , které jsem ručně opisovala do zpěvníku . Bavilo mě to daleko víc , než když jsme pak veřejně vystupovali v kvartetu s dalšími studentíky z Lidušky na konci školního roku před obecenstvem .