Improvizace v hudbě – 2 . část
René Král
V první části tohoto pojednání , které vyšlo v č . 7 , jsem se zabýval improvizací jako pozoruhodným fenoménem a popisoval jej teoreticky , ve snaze přiblížit a nastínit různé možnosti , přicházející v tomto procesu v úvahu . Uvedl jsem základní formy improvizace a rozdíly mezi nimi . Předeslal jsem přitom , že v druhé části se zaměřím na praktickou stránku improvizace , tak jak se s ní v praxi denně setkávám .
Jestliže jsem formy improvizace pro názornost rozdělil na improvizaci volnou a improvizaci strukturovanou , nyní se jimi takto odděleně zabývat nebudu . Jedná se totiž o živě se utvářející proces , kde mohou být patrny nějaké tendence , směřování , ale tento osobitý děj se vymyká neživotné teoretické popisnosti . Přesto je možné představit si konkrétní situace , a proto se mi jeví jako vhodnější vycházet nyní z nich .
Tento druh improvizace je poměrně častým jevem v rámci různých skupinových aktivit , kde účastníci mají za úkol jednoduchým nápěvkem zazpívat např . svoje jméno . Buď je vyhrazen nějaký čas na přípravu a vše plyne více pohodově a do hloubky nebo je dění naopak živější a bezprostřednější a čas na přípravu není prakticky žádný . To je případ většiny kruhových aktivizačních činností . Např . jeden zazpívá a pokračuje další a další , dokud se všichni nevystřídají . Dynamičnost aktivity zde udržují rytmické podupy či tleskání . Při tomto konání je potřeba reagovat v nastavené pulsaci okamžitě .
Příklad seznamovacích her ( terapeutických cvičení ) na jména : „ jak se jme-nu-ješ ?“ – „ jme-nu-ji se A-le-xan-dr , ří-ka-jí mi Sa-ša “. Pak může následovat opět „ jak se jme-nu-ješ ?“, obracející se na následujícího účastníka v kruhu , avšak mě nyní zaujaly slabiky jména Sa-ša , jako motivek s nímž lze hudebně dále pracovat : „ Sa-ša , Sa-ša , kde-pak byd-lí ? Kde-pak , kdepak , kdo to ví ?“ Toto spontánní , neplánované rozvíjení porušuje nastavenou strukturu improvizace , která měla formu jednoduchého rozhovoru , založeného na jedné konkrétní otázce a následné stručné odpovědi . Rozvíjení nebylo v plánu , ale pokud někdo takto poruší stereotypní formu a skupina na tuto hru přistoupí , může se rozvinout naprosto jedinečný příběh .
Oba případy zcela jistě představují strukturovanou improvizaci , neboť rozhovor typu otázka – odpověď formu nějakým způsobem pomáhá organizovat . Původní záměr je více určující a předvídatelný , více racionální , zatímco druhý ve své spontánnosti nikoliv . Nabízí naopak prostor k tvořivosti a předem není jasné , jak se vše bude rozvíjet , kam bude směřovat a kdy a jak vše skončí . A nebo to jasné je ?
To záleží na zkušenostech a dovednostech vedoucího – pokud je schopen stále sledovat cíl , může dát prostor , může odhadovat vývoj a hledat přitom vhodný okamžik , v němž by mohl nasměrovat dění k požadovanému cíli .
Nabízí se dvě možnosti : buď nechat novou hru doběhnout , tj . přehodnotit původní záměr a již se k němu nevracet nebo jej znovu prosadit , což je možné několika způsoby – třeba navázáním na probíhající dění a plynulým přechodem nebo naopak nečekaným střihem a vpádem . Důležité je všímat si , který ze způsobů bude pro konkrétní situaci vhodný a účinný .
Pozoruhodná na tomto dění a improvizovaném utváření je ovšem skutečnost , že se nejedná o nic nového . Ať už víme o určitých principech formování nějakého děje nebo ne