jako zlé “, na bonum , „ to , co prožíváme jako dobré “. Na závěr úvodu si dovoluji připomenout , že systémová muzikoterapie pracuje se subsystémy bio – psycho – socio – spirituálním .
Racionalita versus afektivita
V centru naší osobnosti se nalézá naše „ já “, které vyhodnocuje to , co se odehrává v jeho vnějším i vnitřním prostředí , v něm samém . „ Já “ zhodnocuje a rozhoduje , jak má žádoucím způsobem řešit životní situace , jak je má ponejprv hodnotit , jak má stanovovat strategie jejich řešení , rozhodovat se a jak má v nich jednat a chovat se . K těmto úkonům je třeba zpracování , v „ jáském “ centru osobnosti včetně dílčích osobnostních funkcí . Znamená to , v realitě žitého života , aby „ já “, osobnostní centrum , uvedlo do součinnosti funkce vrstev svého organismu i své psychiky do součinnosti a spolupráce .
Funkce organismu jsou ale do určité míry autonomní nebo jsou činné v nevědomí , takže ve vědomí se zachycuje pouze jejich funkční výstup , v podobě čití , vjemů a na ně navázaných prožitků . Můžeme říci , že každá evidence signálu ve vědomí či jakýkoli jiný uvědomovaný akt je doprovázen hodnotícími emocemi . Emoce a afekty jsou proto nazývány hybatelkami dějů v naší psychice .
Pro představu uvedu funkce organismu a psychiky , u kterých je třeba vzájemné součinnosti , kooperace . Jedná se o funkce organické , preformovaných programů chování , instinktů a trendů z nevědomí , dále o součinnost vnímání extraorganického a intraorganického , o součinnost uvedených funkcí s funkcemi uvědomovanými v naší psychice , kde se subjektivně monitorují procesy vědomí . Zde , v psychické vrstvě , se skrze vědomé hodnocení , myšlení , usuzování , rozhodnutí a volbu jednání , řeší životní situace .
Dominující funkcí je zde myšlení , racionalita , v podobě logických operací či analogií s využitím slovních abstrakcí , verbality . V této psychické vrstvě jedinec zhodnocuje své prožívání , jednání a chování v minulosti , pokud je třeba , dekonstruuje jej a nově konstruuje a plánuje i předpokládá , jak se bude chovat v té které významné životní situaci v budoucnosti a s jakou odezvou života samého . Nicméně racionalita je „ určována “ emocemi a afektivitou , které souhlasem racionální úsudek potvrzují , nesouhlasem znejišťují . Proto tzv . „ nová psychologie “ zvýrazňuje vrstvu existenciálních a regulačních hodnot , kam vřazuje i iracionální tušení a vize .
Seberealizace a stabilita „ já “ znamená vnesení komplexity a uspořádnosti do dílčích funkcí organismu a psychiky , jak bylo uvedeno , především pak vnesení součinnosti procesů vědomých , volních , procesů racionality s procesy afektivity , emocionality a procesů iracionálních , především v podobě existenciálních tušení a vizí .
Známe ale situace , kdy předpoklad toho , jak se budeme chovat v určité situaci selhává , když předpokládaná situace nastává . Podléháme strachu , úzkosti , rozčilení – afektům a emocím , i když naše volní rozhodnutí a předpoklad byly jiné .
V těchto případech si klademe otázku , proč má emoční tlak větší sílu , než naše racionalita a volní chtění .