Jaký byl odjezd na začátek výcviku? Co sis brala
s sebou? Co tě nejvíc překvapilo.
Asi největším překvapením bylo, když jsem pár týdnů před odjezdem zjistila, že mě přijali na psychologii sem do Budějc, takže jsem se na výcvik mohla vykašlat, ale asi už jsem byla odhodlaná to
v tom Vyškově zkusit. Jinak nevím, jestli mě něco přímo překvapilo. Možná to, že se s tím moji rodiče smířili tak rychle a podporovali mě, to bylo fajn. Jinak na výcvik jsem si vzala zbytečně moc civilního oblečení, nějaké vybavení jsem si dokupovala v Decathlonu, ale všechno, co jsme reálně potřebovali, jsme dostali až tam. No,
a odjezd, ten byl docela emocionální, ale vzhledem k tomu, že jsem tam jela s kamarádkou ze základky, nebylo to tak hrozné.
Jaké pocity tě provázely prvními dny, nebyla jsi osamělá?
Už po příjezdu vládla spíš atmosféra očekávání. Vlastně to nebylo tak zlé, protože jsme museli být pár dní v karanténě. A vůbec, naši instruktoři na nás byli velmi profesionální a vlastně i celkem hodní. A osamělá jsem nebyla. Ve skupině nás bylo 31 a rychle jsme se spřátelili. Navíc, na pokoji jsem byla se svou kamarádkou, takže to bylo všechno snazší. Každopádně po několika dnech jsme dostali uniformy a už to začalo.
Jak vypadal klasický den ve Vyškově?
Vstávali jsme kolem páté někdy šesté ráno. Pak byla snídaně a poté nástup a dopolední aktivita. Ze začátku jsme se učili pochodovat, skládat zbraně
a manipulovat s nimi, ale postupem času z nich
i střílet, házet granátem, různé bojové dráhy – na nich přelézání zdí, podlézání, plazení a podobně no a také učení na učebnách. Prostě takový ty klasický vojenský věci. Pak byl oběd, odpolední aktivita
a večer večeře, někdy i aktivity po ní, nebo už jen čištění materiálu a krátký čas pro sebe. Kolem 22:30 byla večerka a každý byl rád za každou minutu spánku, kterou si pro sebe získal.
Že je vojenský výcvik náročný, je nám všem jasné. Ale úplně upřímně, jak moc?
Nerada bych někoho svojí upřímností vyděsila, ale
ano, vojenský výcvik je náročný po všech stránkách. Chybí vám odpočinek, pořád někam běháte. Za zmínku stojí, že je zde kladen velký důraz na kolektivní vinu. To znamená, že když něco provede jeden člověk, tak za to pyká celá skupina. Většinou se za trest klikuje, běhá nebo je vám odepřen spánek (protože místo toho musíte čistit materiál, nebo se učit na zkoušku). Ale šikana tam nebyla, to vážně ne. V důsledku vás tyhle nepříjemný situace spíš spojí se skupinou, protože se pak snažíte nedělat průšvihy, a hlavně si navzájem pomáhat. Ono cílem těhlech trestů bylo hlavně naučit nás poslušnosti a sounáležitosti. Asi bychom mohli mluvit o určité deindividualizaci, ale to jen po té oficiální stránce. Po té neformální stránce se tam seznámíte se skvělýma lidma, který dobrovolně vystoupili ze své komfortní zóny, aby pro sebe něco udělali. A podobně je to
i s instruktory – i přes to, že od nich přichází tresty, tak od nich získáváte i konstruktivní zpětnou vazbu, velkou motivaci a vzor. Navíc, když narazíte na ty správné lidi, tak získáte i skvělou inspiraci, neboť se jedná o skvělé vůdce, kteří si umí poradit za každé situace. Když se na to dívám zpětně, tak jsem většinu času nepříjemných situací strávila v “autopilotovi”, kdy i přemýšlení moc bolí, takže jen dáváte nohu před nohu a jdete. Nakonec to nebylo tak zlé, protože už si to špatné nepamatuju. Dnes bych s nadsázkou mohla říct, že se jednalo o veselý letní tábor ve Vyškově.
13
Rozhovor