řed dvěma miliony let se člověk vzpřímil
a změna proporcí těla mu umožnila artikulaci, postupným vývojem došlo
k dalším zásadním změnám, zvětšila se
kapacita jeho mozku, vnímavost frekvencí, zlepšila se paměť a kognitivní schopnosti, vytvořila se mozková centra rozpoznávající a tvořící řeč.
Tak člověk zhruba před 40 000 lety mohl promluvit. Citoslovce radosti či strachu, posunky sloužící k organizaci skupiny nahradila řeč, jak ji známe dnes.
Od té doby na planetě Zemi mluvily už desítky miliard lidí, popisovaly svět, své myšlenky, snažily se navzájem učit a porozumět si. Právě řeč otevřela okna do našeho vědomí a umožnila nám se k sobě přiblížit víc než jakýkoliv jiný vynález, stala se hlasem našich myšlenek a tím nám umožnila poprvé navzájem slyšet naše vnitřní světy. Od doby jejího vzniku nebylo na světě nic, co by lépe překlenulo samotu, jež každý sám v sobě žijeme.
Tázat se znamená vztahovat se ke světu, snažit se ho pochopit. Klademe si navzájem otázky a vyměňujeme si naše vnímání, myšlení, zkušenosti, otvíráme se ostatním jako dveře, do kterých stačilo vložit správný klíč – správnou otázku. Čím větší má člověk svazek, tím více dveří může odemknout. Sám velice rád sbírám takové klíče a neustále je nosím u sebe, některé jsou malé a všední (i když občas otvírají veliké dveře), jiné jsou zase neobvyklé a jejich dveře budu hledat třeba celý život. Jsem však přesvědčen, že pro každého na světě je dost klíčů a stačí je jen sebrat, když na ně narazíme. Naše životy jsou přespříliš krátké na to je promlčet.
Vyzývám proto všechny – mluvte spolu a naslouchejte si, pokuste se porozumět a chápat se – snažme se k sobě přiblížit, jak nejvíce to jde.
I proto v tomto vydání naleznete mnoho rozhovorů a já doufám, že vás poponesou
k ostatním zas o kousek blíž.
P
Editorial
Viktor Prokop
3
Editorial