Má první otázka bude mířit k období, které jste strávila v Německu. Jaké to bylo? Těšila jste se na nás zpátky?
Bylo to velmi náročné. Byli jsme tam celá rodina
a děti přicházely do podmínek cizojazyčné školy, takže z rodinného pohledu to bylo velmi náročné. Já sama jsem chodila na kurzy němčiny, což mne velmi bavilo a je pravda, že mi práce velmi chyběla. Takže odpověď na otázku, jestli jsem se těšila, je jednoduchá: těšila.
A co jste tam tedy jinak dělala?
Když to bylo možné, tak jsem měla celé dopoledne kurzy, a pak jsem jako matka v domácnosti obstarávala rodinu. Našla jsem si i zábavu, chodila jsem cvičit a našla jsem si i pěvecký sbor a to bylo pro mne bezvadné rozptýlení.
Být učitelkou je poslání. Jaký význam má pro vás toto povolání?
Asi, když se o tom mluví obecně, tak to určitě poslání je, ale já se domnívám, že v současné době je to spíše dřina. Mne jako osobu ta práce strašně baví. Setkávat se s mladými lidmi a dovídat se nové informace, to je báječná záležitost, ale někdy díky tomu, že student ne vždy jeví zájem o ten předmět, ač se člověk hodně snaží vylepšit, doplnit obrázky, tak se domnívám, že někdy je to spíše dřina než radost. Když jsou potom třeba úspěchy v olympiádách nebo někdo předvede ze studentů pěknou prezentaci, třeba ve vaší třídě, jsme to zažili u tématu ryb, tak kluci byli jak profíci u té tabule. Je vidět, že je ve vás potenciál a to je to, co mne pak baví.
Čím byste chtěla být, kdybyste nebyla učitelka?
No, čím bych chtěla být? Lékař. A v současné době si občas díky práci připadám jako psycholog, takže takový psycholog, psychiatr, prostě tímto směrem.
Vím, že jste měla i sklony ke zpěvu.
Zpívám. Zpívám hrozně ráda. Dřív jsem zpívala v malém školním sboru, pak byla pauza, protože na gymnáziu jsme neměli hudební výchovu, a pak na vysoké škole jsem byla v univerzitním vysokoškolském sboru pod vedením docenta Fuxe, což byla úžasná zkušenost. Nejenom naučit se techniku, ale rozšířit si obzor té hudby. Teď po vysoké škole jsem chodila do takového komornějšího sboru, kde jsme zpívali spíše při příležitostech jako Velikonoce, Vánoce nebo svátky jako je svátek sv. Václava. Takže teď, je to spíše takové řidší. Ale já jsem jako malá hrála asi 10 let na violoncello, takže k hudbě mám velmi pozitivní vztah už od mala.
Zmínila jste se o tom, že byste chtěla být psycholožka, s čímž se vlastně pojí vaše funkce výchovné poradkyně. Chci se tedy zeptat, jak tady na škole funguje Vaše poradenství.
Je to založeno hlavně na principu důvěry. Jako výchovný poradce mohu poradit například s výběrem školy, s výběrem semináře a podobně, ale mnohem častěji se na mne student obrací s nějakými vnitřními problémy. A tady právě nastupuje trošičku takový ten psychologický rozbor studenta, když potřebuje pomoct. Ale chci říct, že nejsem psycholog, nejsem schopna každou věc vyřešit, ale ráda pomůžu a potom samozřejmě i doporučím nebo zprostředkuju odborníka.
Máte nějaký vzkaz pro studenty, kteří mají třeba nějaký problém a stydí se za Vámi přijít?
Nestyďte se a přijďte.
Něco na odhlehčení. Co děláte ráda ve svém volném čase?
Tak to vím úplně přesně. Já hrozně ráda čtu. Potom strašně ráda zpívám a u čeho si hodně odpočinu, je sekání trávy. Opravdu! (smích) To je můj nejlepší relax, kdy můžu vypnout od takových běžných školních starostí. Třeba si rozplánuji, jak to poseču, protože máme větší zahradu, takže to je na takový 4 a půl hodiny, no a seču.
A poslední dotaz. Co říkáte na naši novou fasádu?
Moc se mi líbí. Čekala jsem jestli nebude více žlutá, protože státní budovy se dříve poznávaly podle toho, jestli měli žlutou barvu. Jestli to byla škola, úřad, nádraží, pošta. Takže to jsem čekala, když se pan ředitel zmínil o tom, že by měla být žlutější, ale mne se to moc líbí. Za mne určitě plus.
8
Na slovíčko
s Radkou Hrubešovou
Naše škola
TEXT Štěpánka Trčková FOTO Viktor Prokop
Poznej svého
Učitele