22
Pro diváky biatlon působí jako jedna rodina, vše kamarádské, nevím ale, jestli to tak je
i doopravdy.
Ono to tak působí. Musím říct, že v každém kolektivu jsou lidi, kteří vám sednou víc, a také lidi, s kterýma si třeba moc nerozumíte. Já jsem měla paradoxně pocit, že za poslední tři roky, čím jsem byla víc známá, tak těch lidí kolem sebe v tom blízkém okruhu jsem měla čím dál míň, já jsem jako by byla spíš sama, než že bych byla součástí toho kolektivu, to dělá spousta věcí. Řekla bych, co se týká toho světového měřítka, tak dodnes máme velmi dobré vztahy se všemi ze světového poháru. Jsem často v kontaktu se spoustou závodnic a závodníku a určitě mám pocit, že to je prostředí, ve kterém mně bylo osobně hodně příjemně, kde si to lidi opravdu přejí upřímně. To není úplně v mnoha sportech. Na druhou stranu musím říct, že největší rivalita byla asi na tom domácím prostředí, v tom týmu.
Pro české fanoušky jste jedna
z nejsympatičtějších sportovkyň. Ale například při jednom z Vašich vítězství v Německu Vám němečtí fanoušci vytvořili velký fanklub a strašně vám to přáli. Jak to vnímáte u těch fanoušků ve světě?
Taky jsem to cítila. Němci, to je národ, který má
v biatlonu vybudovanou obrovskou tradici a ti lidé jsou pro to nadšení. Nevím, čemu to přičítat, ale nikdy mi nepřipadalo, že bych byla vůči nim nějaká cizí a bylo vždycky příjemné tam závodit a těšila jsem se. Taky dodnes mám skvělé vztahy ať už třeba s Laurou Dahlmeier nebo Miriam Gössner nebo s těmi holkami, které tam se mnou závodily, a myslím, že možná i tohle pouto tam ti lidé vidí.
Asi častá otázka, co budete dělat teď? Zůstanete u sportu, nebo se dáte třeba na dráhu zpěvačky?
No, tak zpívám ráda, ale nemám žádné hudební ambice, vůbec. Ale teď jsem dostala šanci se podílet na nějakých výtvarných projektech, dělám výzdobu, maluju obrázky do různých prostor. Nebo navrhuju design nějakých mincí a medailí, tak myslím, že je to pro mě nová zkušenost. Není to vůbec lehké, protože samozřejmě všichni ti vrstevníci, kteří skončili školu stejně jako já, tak
už se vypracovali a je to pro mě docela náročné. Nicméně je to zase velké oživení a mě to baví, protože jsem poslední roky neměla šance dělat věci, které bych opravdu jako chtěla, takže teď vlastně s tím sportem nemám zatím takovou spojitost, ale určitě jsem na něj po té lidské stránce nezanevřela. Snažím se dělat sporty, ale ne ty, které jsem dělala třeba posledních pár let. Teď jsem se třeba nadchla pro latinskoamerické tance nebo chodím na kickbox a dělám takové věci, prostě neobvyklé. Uvidíme, já jsem sama zvědavá, kde a jak skončím. Je ještě asi jedna
z věcí, kterou bych měla říct, trávím hodně času tím, že jsem si založila vlastní fond s názvem Gábi a je to vlastně charitativní činnost. Chtěla bych pomáhat prostřednictvím tohoto konta lidem, kteří někdy měli nebo mají problém s poruchou příjmu potravy, takže na to bychom se chtěli specializovat, tady na ten obor, a i když je to hodně neuchopitelné, tak sbíráme informace o tom, jak to udělat nějak smysluplně, aby to mělo efekt.
Děkujeme za příjemné povídání a přejeme mnoho budoucích úspěchů. ■
Se sympatickou Gábrielou Koukalovou si povídal Vladimír Božovský (na snímku), Adam Gaisler a Viktor Kadlec.
Rozhovor