Měli jsme možnost dělat rozhovor s Katkou Neumannovou, a její dcera, jak byla pořád na lyžích, k tomu má naopak spíš takový trochu "odpor" a hraje tenis.
Já jsem to měla dost podobně. Ale potom se to zlomilo, když jsem přišla na střední školu, měla jsem mononukleózu, takže jsem asi na půl roku musela přestat úplně sportovat. A potom mi ten sport jako takový strašně chyběl, tak jsem to zkoušela dělat jen tak rekreačně, ale pak jsem se
z legrace nechala „ukecat“ na nějaký závod a zjistila jsem, že stačím i reprezentaci. Tak jsem si řekla, že v tom případě to asi zkusím. A pak už jsem to začala dělat pro sebe, bavilo mě to a mělo to už i nějaký efekt, když to nebylo jako pro někoho jiného.
Studovala jste umělecko-průmyslovou střední školu a potom vyšší a tam jste měla, pokud se nemýlím, obor ražení mince a medaile. Podle mě to je taková hezká spojitost, studovat ražení medaile a poté několik těch cenných medailí vyhrát.
Já spíš jak jsem nikdy nevěděla, jestli budu úspěšná ve sportu, tak jsem si říkala, že musím vystudovat ten obor, abych si ty medaile když tak vyrobila, kdybych je nevyhrála. Taková pojistka.
A díky biatlonu a medailím jste pak procestovala spoustu středisek. Jaká destinace je pro vás ta nejoblíbenější? Předpokládám, že Nové město na Moravě je top, ale...
Jako bez pochyby, Nové město, to je určitě nejoblíbenější místo, i když musím říct, co se týká vzpomínek, tak to byl asi jenom SP, nebylo to ani mistrovství světa nebo olympiáda, ale pro mě během Nového města to bylo nejhezčí vítězství
v kariéře, prostě pecka.
A nějaké zahraniční, Ruhpolding nebo jiné?
Tam jich je víc. Ono je to vždycky skvělé, ale mně se možná líbí nejvíc v Anterselvě v Itálii, tam jsou takové krásné hory, a i když se mi tam nikdy paradoxně moc nedařilo, tak ale to zázemí je super. Není to žádný obrovský stadion, spíš akorát takové pěkné všechno, tam bych to asi volila jako druhý nejoblíbenější areál.
Která soupeřka pro Vás byla největší oříšek?
Největší oříšek. No teda. Já asi musím říct, že největší soupeřkou jsem si pro sebe byla sama, protože jsem se chtěla jakoby překonávat. Takže, já jsem byla vlastně paradoxně svůj největší soupeř.
A třeba Norky, Němky, ty mají největší zastoupení ve špičce.
Musím říct, že jsem to nebrala tak, že bych chtěla někoho vyloženě porazit. Člověk má takovou tu vidinu, že by chtěl být třeba první, takže určitě jo, ale nemám tam konkrétně, že bych s někým závodila a chtěla být třeba před touhle závodnicí, to nebylo. Tak na pohodu, jak to vyšlo.
Třeba při velkých závodech, tak když přijíždíte na poslední střelbu, cítíte nějaký tlak, nebo vypnete a berete to jako další položku?
To je ten ideální případ, když člověk vypne. To je ten cíl. Ale většinou se ta hlava toho závodníka trochu svazuje nebo kolikrát si říkáte, teď
kdybych to trefila... Když si člověk řekne, že to musí trefit, tak se mi ještě nikdy nestalo, že by se mi to povedlo. Ideálně fakt vypnout, ale samozřejmě, když tam jsou ty závodnice za vámi nebo stojíte společně na té střelnici, tak ideální je soustředit se na ty svoje terče, na tu vlastní práci, protože jakmile si začnete kontrolovat, kdo kolik netrefuje nebo tak, to je většinou první krok
k tomu, abyste to taky netrefili, protože úplně vypadnete z koncentrace. Takže je lepší si sledovat tu svou střelbu a nechat se potom překvapit.
A to je asi tedy ten rozdíl mezi těmi, kteří jsou na téhle úrovni a těmi, kteří se tam snaží dostat.
To je pravda no. Nádherným příkladem toho je třeba Martin Fourcade. Řekla bych, že je v tomhle směru úplně nejdál a pro mě je to prostě biatlonový génius. I když třeba Bjørndalen má víc vítězství, je u toho sportu déle, a říkají mu král biatlonu, tak pro mě je ten král právě Martin, protože mám pocit, že je hrozně silný po všech stránkách, tou hlavou, že dokáže věci dělat jinak
a jako člověk je pro mě velký vzor. Já bych ho přirovnala k Federerovi v tenise.
21
Rozhovor