Pravděpodobně. Poslání tohoto díla je ale jednoduché - ukázat zkaženost systému jako takového právě na pozadí příběhu o zrodu první katyně. Ten začne vcelku nevinně, oslní vás historickými fakty a dokonce si chvíli mylně myslíte, že se při čtení knihy také zasmějete.
Postupem času však chlapci i muži okouzleni Lízinčinou (facka) krásou začnou vyvádět věci, které člověku z pohledu čtenáře přijdou minimálně hloupé a nerozvážné. Smát se přestanete, problém ale je, že už po první takové naturalisticky vylíčené události vám zároveň všechny podobné následující scény, ať už retrospektivní či ty přítomné, budou připadat celkem v normě. Jednou zemře prase, jednou člověk, jednou kráva; zdá se, že to autor chvilkami ani moc nerozlišoval. A vy taky přestanete.
Někde v polovině knihy si navíc uvědomíte, že jste až po uši zamotaní v příběhu, z nějž nevede žádné přijatelné a uspokojivé východisko, že sice neskutečně moc chcete přestat číst, ale zvědavost nad koncem této absurdity vám to stejně nedovolí, a že ten, kdo si vymyslel takovou zápletku, je buď génius, nebo naprosto pomatený blázen.
Číst Katyni je jako snažit se pomalu nořit do vany plné krve, výkalů a spermatu, zakopnout
a spadnout do ní po hlavě. Je to zážitek.
Verdikt: 80 %
Pavel Kohout (*1928) je dramatik, prozaik, básník a překladatel s českým a rakouským občanstvím.
Zatímco v zahraničí opěvovaný a oceňovaný,
u nás mnoha lidmi odsuzovaný následkem své komunistické minulosti - svou první svatbu měl
v den Stalinových narozenin, přičemž patřil mezi přední autory budovatelské poezie.
V 60. letech se stal kritikem režimu, byl jedním ze zakladatelů Charty 77 a po nuceném exilu
a odebrání českého občanství se literárně prosadil v zahraničí. ■
27
„Měla jsem obrovské
nutkání vrazit hlavní
hrdince facku.“
Kdo je
Pavel kohout?
Recenze