Chtěla jste vždy učit?
Chtěla jsem učit od šesti let. Vždycky jsem si
v dětském pokojíčku rozestavěla panenky, opičáka, prostě všechno, co jsem měla v dosahu, a dala jsem každýmu písemku. Tu jsem si předem napsala
a hrála jsem si na školu.
Takže to byl jediný cíl?
To byl jedinej cíl. Cíl byl naplněn.
Písemky, které jste dávala svým hračkám, byly už tehdy z biologie a chemie?
Byla to matematika, kde už jsem v tý době uměla nějaký základní počty: 2+3 je 5 a další. Takže příklady. Tak jsem sešla z cesty, trošku.
A kdy jste se dostala ke své současné aprobaci?
K biologii, chemii jsem se dostala až posléze na gymnáziu, kde jsem měla perfektního učitele na biologii, který prostě sršel vtipem, humorem
a v mých očí i spravedlností vůči nám studentům. Což vím sama z praxe, že není úplně lehký bejt vůči třiceti lidem furt spravedlivej. Takže mě inspiroval vyučující a s chemií tomu bylo taktéž.
Měla jste nějaké plány, kdyby to náhodou nevyšlo?
Nějak jsem si nepřipouštěla, že to nevyjde, protože jsem vždycky byla takové cílevědomé dítě
a myslím, že jsem to měla opravdu přesně nalajnovaný. Opravdu jsem neměla nějaký doktory a popeláře a kosmonauty... Jo, ještě zpěvačka tam byla. Až teď si občas říkám, že kdyby mě učení přestalo bavit, půjdu do armády.
Odvěký spor: rajče je ovoce, nebo zelenina?
Jo, hm, když se mě takhle někdo zeptá, tak tvrdim, že zelenina.
Jakou literaturu máte nejraději?
Hmmm...nejraději si zalistuju opravdu v nějakých encyklopediích, takovýhle naučný literatuře. Jinak jde momentálně literatura kolem mě. Nemám na to vůbec ve svým volným čase prostor. Je to smutný, ale je to tak. ■
11
Naše škola
Na slovíčko
s Petrou Habertovou
TEXT Markéta Radka Kubalová FOTO David Krejcar