10
Británie
NP Peak District
Jenom letos bude i duben kapánek jinačí. Všichni víme,
o čem mluvím, tak toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit nechám pouze viset ve vzduchu. Místo toho, abych se na Velikonoce vrátila domů, zůstanu na anglických kolejích (říká se tomu koleje, protože stále patří pod univerzitu, ale ve skutečnosti bydlím v typicky starém kamenném anglickém domě. Představte si koberce, obrovská přední okna bez žaluzií – Britové z nějakého prapodivného důvodu rádi ukazují svému okolí, čím se zrovna zaměstnávají –
a starodávné potrubí trčící ze všech stran domu – jak jsem zmínila, je to pěkných pár let starý dům).
Koleje nekoleje, zřejmě tu pobudu až do června (kdy mi skončí zkouškové). V červenci bych teoreticky měla nastoupit na stáž v Londýně, ale za dané situace je toho mnoho nejistého a nic jisté.
Přesto bych vám ale ráda přiblížila, jak se celá situace vyvíjela tady – z pohledu vysokoškolského studenta, přesněji vysokoškolského mezinárodního studenta.
O tom, jak všechno gradovalo
v Česku, vím pravděpodobně se stejným množstvím detailů jako lidé žijící v ČR natrvalo (za což můžu poděkovat Seznamu, na kterém mám od primy založený email a který mi milerád každý den servíroval nové šťavnaté plátky se statistikami, hypotézami, konspiracemi
a pravdami – i když to byla moje chyba, nechat se tím zlákat).
Když jsem se vracela do Anglie, tedy v polovině ledna, situace v Číně byla zatím pro nás Evropany ještě v zárodku. Na začátku února jsem letěla na pohovor do Belfastu a pamatuju si, že už tehdy jsem v sobě nosila nepříjemný pocit.
Převažovala však racionální myšlenka, že všechno bude zase normální, že to nebude tak hrozné, že tím nebudu nijak ovlivněna. A proč by ne, univerzita fungovala s neochvějnou jistotou, každotýdenní emaily nás ujišťovaly o tom, že všechno bude v pořádku, že riziko v Británii je podle WHO nízké a že se nemáme ničeho obávat.
A i když mě jejich řeči trochu uklidňovaly, nemohla jsem si nepovšimnout, že univerzita vydává studentům roušky zdarma, že mezinárodní
studenti zvažují návraty domů,
a že ve vzduchu visí velký nejistý otazník.
A zatímco se
v Čechách šily roušky, v Anglii se stále nechumelilo. Až v pátek třináctého, kdy jsem měla jednu ze svých posledních přednášek „naživo”, se všechno začalo pomalu čeřit. Jedna z profesorek nás požádala, zda by si každý student mohl sednout ob lavici. Nejdřív nikdo nechápal, co tím zamýšlí („Budeme psát test?” doneslo se ke mně šumem.), ale poté, co situaci vysvětlila, si studenti od sebe opravdu rozsedli (samozřejmě, že se našlo pár výjimek, které nespokojeně zakroutily hlavou
a opustily přednáškovou místnost). Ten stejný večer, kdy jsem byla na jedné ze svých obvyklých návštěv kolejí (pracuju jako mentor pro