8
Naši trenéři
Jan Dvořák a Roman Lengyel jsou dva fotbalové pojmy. Pan Lengyel díky své profesionální kariéře (AC Sparta Praha, FK Kubáň Krasnodar), pan Dvořák zase díky trenérským úspěchům. Tato dvojice se stará o fotbalisty na naší škole. Co je podle nich z hlediska sportu správné a jaké jsou dnešní děti?
TEXT V. Božovský, M. Šplíchal, A. Gaisler, V. Míka, J. Malecha FOTO David Krejcar a archiv Jana Dvořáka
Dnes se musíme učit to, co dříve bylo přirozené
Všeobecně se dnes hovoří o tom, že jsou děti pohodlné, vyhýbají se sportu a dalším aktivitám. Pozorujete to také? Co si o dnešní mládeži myslíte, jaký je důvod?
Jan Dvořák: Důvodem je dnešní doba, kdy se dá dělat vše doma, v pohodlí. Děti nemají potřebu se hýbat. Jejich sport je, že si zahrají na počítači desetiboj. Takže doba, a zároveň to jsou asi rodiče, kteří jim nedávají moc možností sportovat. Děti by měly chodit ven samy, přirozeně, ale to se neděje. Vše je řízené, aby se jim něco nestalo, a pokud se zraní, nikdy ne vlastní chybou, ale chybou učitele, dozoru. To je u rodičů na prvním místě.
A jak jste to měli vy osobně v dětství. Věnovali jste se sami cíleně pouze jednomu druhu sportu?
Jan Dvořák: Věnoval jsem se vždy všem druhům sportu, nikdy cíleně jednomu, protože všestrannost je ve sportu velice důležitá. Ale přirozeně, ne že by mě někdo nutil. Vyzkoušel jsem vše, co mě napadlo.
Roman Lengyel: Jako dítě jsem sportoval přirozeně. Hned po škole jsme s klukama chodili mydlit fotbal a hokej. Pořád. Teď si nedovedu představit dítě, jak jede s hokejkou ze Sucháče na Čtyrák, to radši sedí doma. Dřív nesportoval jeden
z deseti, který byl obézní, ale chtěl být s kamarády,
a tak si vlez alespoň do branky. Dnes to je naopak. Jsou tu skateparky, kde se můžou děti vyblbnout, ale vše už mají zařízené. My si vše stavěli sami.
Vypadá to, že máte v životě pouze sport. Jak Vám osobně ovlivnil život?
Dvořák: Velice ovlivnil. Samozřejmě byl sport číslo 1 - fotbal, který mě průřezem celého života ovlivňuje, a doufám bude ovlivňovat. Dostal jsem se do Dynama, to mi umožnilo cestu profesionálního trenéra. Vystudoval jsem VŠ zaměření fotbal, kdy jsem se chtěl fotbalu jakkoliv věnovat a dostal jsem se až sem, na gymnázium.
Co považujete ve své kariéře za svůj největší úspěch, zážitek?
Dvořák: Největší zážitek byl na All Stars Cupu (mezinár. fotbal. turnaj,Praha, pozn. red.) charitativní zápas SK Slavia Praha - Bohemians 1905, kde jsem hrál za Slavii po boku Vladimíra Šmicera a dalších pánů fotbalistů.
Lengyel: Dostat se vůbec do profesionálního fotbalu. Dřív nedostávali tolik šancí odchovanci, z pěti ročníků dorostenců jsme se dokázali prosadit do A-týmu jen Martin Vozábal a já. Bylo tam plno dalších lepších hráčů, ale neměli to potřebné štěstí, které tenkrát bylo hodně důležité. Dneska je mnohem větší šance se dostat do ligy ve městě jako Budějce. Tak to je asi to největší štěstí, živit se tím, co mě baví.
Je podle Vás pro jakékoli sportovce vhodné sportovní gymnázium a dá se vůbec skloubit gymnaziální život s tím sportovním, aby se dosáhlo znatelného progresu v obojím?
Dvořák: Ano, velmi vhodné. V tréninkovém procesu je to důležité pro sportovce, který chce dosáhnout znatelného progresu. Musí trénovat dvoufázově. Odpoledne v klubu fotbalové věci a dopoledne všestrannost. To je důležitá fáze, kterou nemají ti, co chtějí na vrchol, protože to nedělali v dětství přirozeně a plní to během školních tréninků. Například Kadula, Linhart, Ayong, ti zde studovali a jsou na vrcholu. A je tady spoustu dalších, kteří by měli dosáhnout na vrchol a jsou nastartováni v programu kmenový sport fotbal.
Lengyel: Určitě je to dobré. Je to sice slabá náhrada, co se musí dělat, ale důležitá. My jsme tohle to nepotřebovali. Sice se pořád říká všestrannost, ale vidím to teď, že kdo sportuje, tak chce najednou fotbal, tenis, plavání, karate... Samozřejmě, že to je dobré, ale podle mě by měl být jeden hlavní sport, a ostatní doplňkové. Ale dělat je! Často!
Pane Lengyele, máte za sebou profesionální fotbalovou kariéru s několika zajímavými angažmá. Dlouho jste působil v Rusku. Ovlivnila Vás tamější kultura? Jak to tam vůbec chodí?
Lengyel: Je tam úplně jiný život. Velká bída, nebo velké bohatství. A taková ta střední vrstva, že děti dostanou vše, co chtějí, tam není vůbec. Lidi tady říkají, jak se mají špatně, ale to neví, jak to chodí tam. Tady to není tak zlé. Asi tohle to nejvíc.
A nyní se věnujete trénování. Je to rozdíl být najednou v pozici trenéra? Jak vedete své svěřence?
Lengyel: Jsem rád, že jsem mohl pokračovat ve fotbale, ale nedá se to srovnat s hráčskou kariérou. Fotbal hrát je samozřejmě daleko lepší. Na školách jsme měli hafo věcí, novinek. Jsou tam lidi, kteří vystudují VŠ, jsou našprtaní, samé jedničky, ale nikdy moc fotbal nehráli. Z těch knížek dokážou sice hodně vyčíst, ale už to ne vždy přenesou na své hráče. Není to matika, aby se dalo dělat vše podle návodu. Osobně to beru podle svých zkušeností, poznatků od trenérů. Ať už v Rusku, nebo tady v Čechách, třeba Brückner, Chovanec. Od každého se dá něco vzít a dát dohromady. A hlavně podle toho, jak to cítím já.
Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho nejen sportovních úspěchů.