Jasutaka Cucui: Konec stříbrného věku
…aneb kterak babička s dědečkem
o hlavu přišli
Recenze
TEXT Kateřina Beznosková FOTO Nakladatelství Odeon
Základním tématem příběhu je idea, jak se
v Japonsku vyrovnat s problémem stárnoucí populace a tento způsob pak například aplikovat
i do ostatních zemí. A jaká že je tedy ona spásná metoda?
Japonsko bylo nejprve rozděleno na jednotlivé obvody či okrsky a v každém z nich byl sepsán seznam všech občanů starších 70 let. Poté se jednotlivé skupiny shromáždily v určených centrech jednotlivých krajů a úředníci
z Ministerstva práce a zdravotnictví je seznámili
s novými vládními nařízeními na redukci ekonomicky neaktivního obyvatelstva. Poté je požádali, ať se chopí zbraní, navzájem se pozabíjí
a popřáli hodně štěstí. Neboť ten, kdož zůstane jako poslední přeživší, je uznán jako hodný
k životu, dalších těchto „her“ bude zproštěn a má nárok na klidné stáří.
Příběh se poté soustředí na dvě hlavní postavy, staré spolužáky Kuičira a Sarutaniho, kteří se rozhodli pomáhat si až do samého konce. Avšak než jsem rozpoznala, že jsou právě oni dva hlavními „hrdiny“ v téhle vyvražďovací hře, dostala jsem se až do poloviny, jelikož příběh sleduje velké množství dalších postav, v nichž jsem se občas (vlastně skoro stále) ztrácela.
Tato „válečná“ situace ve všech postavách vyvolávala jejich nejhorší stránky; někteří si jatka s potěšením užívali, jiní nastavovali jako živý štít své děti, naopak některé starší děti se těšily
z toho, že se již co nevidět zbaví svých otravných seniorů (tchýní atd.). Docházelo na vyříkávání si starých křivd brutálními způsoby, staří duchovní se projevovali jako největší zbabělci a média se vzrušením komentovala situaci na bojišti a zprostředkovávala momentální stav mrtvých a žhavých kandidátů na výhru nezúčastněným pozorovatelům, z nichž nikdo neprojevoval odpor vůči vládnímu rozhodnutí, a někteří s velkými očekáváními sázeli na své favority.
Jedná se tedy jednoznačně o knihu šokující, co mě ale zarazilo ještě víc, je to, že se celý její děj odehrál právě v Japonsku. Zemi, pro kterou je naopak typická úcta ke starším, ukotvena již historicky díky konfucianismu. Doslov v knize od překladatelky mě ale informoval o tom, že nemusí být vše takové, jaké se zdá a že prý z pramenů z 11. století nalezneme zmínky o tzv. ubasute, což znamená v podstatě další způsob zbavování se nemohoucích v dobách minulých tím, že je mladí „odkládali“ do lesů a nechávali vyhladovět, či umřít podchlazením.
Ač se to tedy zdá být nemožné, některé situace v knize byly občas absurdní až komické, chování lidí někdy až neuvěřitelné (občas jsem váhala, zda vůbec pravděpodobné). Knihu bych doporučila čtenářům se silným žaludkem, kteří si chtějí zpestřit svou knihovnu něčím neotřelým a chtěli by se zároveň dozvědět o i problémech, které v budoucnu budou muset být nějakým způsobem vyřešeny. Případně příznivcům Hunger Games, kteří by rádi zkusili svůj oblíbený kousek v senior levelu. ■
Tahle poměrně krátká novela, čítající něco málo do dvou set stran, byla moje první zkušenost
s japonskou literaturou. Nikdy mě totiž spisovatelé z těchto končin nelákali, ale již jen brutální vzhled obálky této knihy ve spojení se základní myšlenkou ve mně probudily zvědavost pustit se do čtení. No a prvotní šok na sebe nenechal dlouho čekat (prvotní možná proto, že násilí a deziluze provádí čtenáře celou knihou a po desítce stran si člověk zvykne).
28