Fai Rodis p?edstavovala další stupe? v procesu
zvyšování energie a univerzality ?lov?ka, jak ho mohla
v?dom? vyvinout jenom spole?nost, která se vyhýbala
zhoubné specializaci. Byla po všech stránkách statn?jší a
tvrdší nežli žena z éry Velikého Okruhu. Jevilo se to v
obrysech silného t?la s pevnou kostrou a hlavou posazenou
na vysoké, ale nikoli štíhlé šíji, v neústupném pohledu o?í,
jejichž rozestup byl v?tší než u Vedy, i v p?im??en? širším
?ele a masivn?jší brad?.
Krom? vn?jších rys? v?tší fyzické i psychické síly lišila
se Fai Rodis od Vedy i vnit?n?. Jestliže k Ved? by se každý
p?imkl bez výhrad a s d?v?rou, Rodis jako by m?la kolem
sebe kruh, jehož hranice se daly p?ekonat jen s námahou.
Veda vzbuzovala v lidech lásku na první pohled, Fai úctu
smíšenou s bázní.
Veda Kong se obrátila k neviditelnému poslucha?stvu:
„Zazpívám te? dv? písn? z vále?ného období éry
Rozd?leného Sv?ta, které nedávno p?eložil Tir Tvist.
Melodie z?stala beze zm?ny.“
?ísi ruce podaly Ved? lehký hudební nástroj s širokou,
plochou resonan?ní deskou a strunami na dlouhém
hmatníku. Pod ženinými prsty zazn?ly táhlé zvuky prosté a
tklivé melodie jako kanoucí slzy.
„Prosba o kulku,“ ?ekla Veda a její zvu?ný altový hlas
naplnil rozlehlou palácovou komnatu.
„Pošli mi, Bože, smrtící kulku, nebo? bez konce je tvé
milosrdenství…,“ opakovala ?edi. „Jak mohla spole?nost
?lov?ka z?ejm? klidného a state?ného p?ivést tak daleko, že
prosil rad?ji o kulku?“ Druhá píse? jí p?ipadala ješt?
neuv??iteln?jší:
„Š?astný, kdo mrtev jsi! Letouny zah?m?ly,
tanky se valí a st?ely prší
a živí zsinalí hr?zou se tetelí
a hory mrtvých se vrší…“
Veda Kong zpívala, hlavu sklon?nou k teskn? zvu?ícím
strunám. A na jejích rtech, stvo?ených k up?ímnému
úsm?vu, se objevil dosud neznámý trpký rys.
Sotva zmizel Vedin obraz, Fai vstala a ?ekla ho?ce:
„Veda Kong dovedla z nás nejlépe procítit bezmezné
utrpení, kterým prošli naši p?edkové.“ Pak otev?ela bo?ní
st?nu devítinožky a vytáhla koso?tvercovou hrací sk?í?ku