Bohužel jsme skončili šestí. Prohráli jsem hodně zápasů o gól, nebo i když jsme vedli, tak jsme vedení nedokázali udržet a pouze jsme remizovali. Měli jsem velmi malé procento proměněných trestných rohů. Myslím, že za celý turnaj jsme dali jen 6 gólů z 50 rohů, což prostě nestačí.
Určitě. Byla to obrovská zkušenost, kterou bohužel pokazilo zranění v šestém zápase, takže cítím, že bych mohl hrát ještě větší roli v týmu, hlavně co se týče trestných rohů. Více bych přes zimu trénoval hlavně s hokejkou na venkovním hřišti (na krytém hřišti v Mannheimu).
Neřekl bych. Poznal jsem nový styl hokeje, zahrál si proti světovým hráčům, poznal mnoho lidí, takže to pro mě byla nezapomenutelná hokejová zkušenost, ale pohled na pozemní hokej to nezměnilo. Možná jsem si ještě více uvědomil, že sebelepší hráč se neprosadí, pokud tým nefunguje jako jeden celek s dobrým systémem.
Příjemně mě překvapili lidé. Jsou přátelští a skoro nikdy se člověk neshledá s odmítnutím a s jasným„NE“ na jakoukoli otázku. Což ale bylo i nevýhodou, hlavně když člověk potřeboval vědět přesnou informaci, kdy něco bude vyřízené. Naopak mi vadila jejich nedochvilnost a často i neschopnost vyřídit i zdánlivou banalitu. Jinak Indie je opravdu zemí, kde je všechno možné. A i když je například doprava bláznivá, vždy to funguje i když se jezdí spíše podle nepsaných pravidel než podle nějakých zákonů.
Byl to určitě náš druhý zápas, kdy jsem poprvé nastoupil na hřiště. Už při příjezdu jsme věděli, že na tento zápas dorazí o hodně více lidí než na náš první. Organizátoři dohnali časový skluz a proměnili stadion k nepoznání. Celý stadion byl v barvách Dabangu a už při rozcvičování nás diváci mocně povzbuzovali. No a pak když jsem se poprvé objevil na hřišti- nádherný pocit, který bych přál zažít každému, kdo hraje hokej!
... a splněných snů.