17
František Gregor se pomalu zvedl z kuchyňské židle a kráčel ke dveřím. Ačkoli dlouhou dobu tušil, co za nimi bude, nebyl ani trochu připravený tomu čelit. Přesto otevřel vchodové dveře a nechal to na osudu. Před prahem stáli dva policisté - pokud se to tak dá nazvat - s připravenými nástroji.
„František Gregor?“ zeptal se jeden z nich. Profesor přikývl.
„Půjdete s námi.“
Oblečení, hygiena, odznáček pro štěstí, malý plyšový králíček, kterým ho obdarovala jeho sladká dcera... Je to všechno? Profesor zavrtěl hlavou. Vždyť je to jedno, stejně to nebude potřebovat. Už nejednou slyšel historky o záhadných zmizení, pravděpodobně do pracovních táborů. Nic z toho samozřejmě nebylo ověřeno, ale takové informace se nikdy neudrží dlouho, ať už se vláda snaží jakkoli. Ještě dlouho hleděl na skromnou hromádku na cestu, pak zvedl kufr, nasadil si klobouk a vydal se na cestu.
Když jen tak sedíte na přeplněném nádraží a čekáte na příjezd svého vlaku, honí se vám hlavou různé věci. Profesor vzpomínal na svá stará léta v jeho milovaném moravském městečku a na tamní gymnázium. Nebyla to jen budova, kterou tak miloval, ale hlavně jeho studenti a kolegové. Odcházel odtud s opravdu velmi těžkým srdcem. Ale člověk někdy musí bojovat za to, v co opravdu věří, nehledě na věci, které tím možná ztratí. A pro profesora byl lepší přesun na jinou školu, než se krčit v koutě. Pravda, moc si stejně nepolepšil...
Myslí dokonce i na toho motýla, který právě obletuje jeden z kufrů na hromadě. Jak se sem dostal? Kam má namířeno? I tyto otázky vrtají profesorovi hlavou. Žluťásky měl vždycky rád…. Bude to tedy brát jako dobré znamení.
A samozřejmě myslí i na smrt. Kdo by taky nemyslel? Smrt nám neustále připomíná, že je stále tady a může nás odvést kdykoli. Vidíme ji v novinách, představách, příbězích druhých i na vlastní oči. A v těchto časech je skoro stejně tak nenasytná jako Vůdce. Každý tady ví, že jeho život může skončit pouhým lusknutím prstu, přesto se někteří nevzdávají. A právě drtivá většina těchto lidí stojí na nádraží spolu se zadumaným profesorem a čekají na blížící se smrt v podobě nákladního vlaku.
Opravdová smrt samozřejmě nepřichází spolu s vlakem. Čeká je dlouhá nepříjemná jízda, teror a neustálé napětí. Je jisté, že hodně jeho spolucestujících přežije více než jednu noc v táboře. Ale profesor ví svoje. Ví, že umírá v ten moment, kdy nastoupí do vagónu.
1942
Ve chvíli, kdy hodiny na stěně odbyly poledne, si paní Gregorová prohlížela nachystané talíře před sebou. Byly porcelánové a na každém z nich rozpínal svá křídla žlutý motýl. To ji opět přimělo myslet na manžela, ostatně každá věc v tomto domě jí Františka připomínala. Už aby bylo po všem a celá rodina byla pohromadě…
„Večeře je hotová!” zavolala po chvíli na své syny. „A nepřejte si, abych vám to musela říkat dvakrát!“
„No jo, vždyť už jdeme,“ odpověděl starší z bratrů znuděným hlasem, „co to bude?“
„Meruňkové knedlíky. A opovaž se si stěžovat!“ matka se podívala výhružně na mladšího syna.
„No dobře,“ řekl rezignovaně a převrátil oči, „jo, mimochodem, dneska přišel nějaký balík. Zatím jsem ho neotevíral, chtěl jsem počkat na tebe.“
Něco v jeho hlase paní Gregorovou znejistilo natolik, že odložila hrnec a šla se podívat na balíček ležící v obývacím pokoji. Bylo to měkké. Starší syn ji z kuchyně následoval, vzal balík do rukou a zvědavě ho rozbalil. V tu chvíli se ozval pronikavý výkřik jeho mladšího bratra i matky, když poznali, co se v něm ukrývá. Byl to pánský oděv, celý potřísněný krví. K němu byl přiložen dopis.
František Gregor
Profesor a přírodovědec
Datum a místo smrti: 25. 5. 1942, Mauthausen
Markéta Pilná