16
Historie GNJ
VII.
Vítám vás do nového školního roku. Jsem na tom stejně jako vy, kteří se smutně díváte za mizejícími prázdninami. Tento měsíc jsem trochu odbočila od našeho hlavního hrdiny a přenesla se do Brna, kam byl přeložen jeden z tehdy významných učitelů, František Gregor (mimochodem, jestli se teď nacházíte v prostorách naší školy, je po něm pojmenována ulice za vámi). S trochou zpoždění bych tuto povídku chtěla v rámci výročí začátku druhé světové války věnovat všem obětem této kruté události.
Profesor ztěžka otevřel dveře do svého bytu ve třetím patře, zul si boty a odhodil brašnu na botník ve stísněné předsíni.
„Dobré odpoledne, Franto, bylo v práci něco nového?” zeptala se jeho žena z kuchyně.
„Jako vždy,“ odpověděl jí a políbil její líčko na pozdrav. „jen marně čekám, kdy studentům dojde, že to dělají jen pro sebe, pro nikoho jiného ne.“
„Nemyslela jsem zrovna tvoje studenty a ty to víš,“ odvětila paní Gregorová s přísným výrazem ve tváři. „Dějí se horší a horší věci. Nevíme, jak dlouho to ještě potrvá.“
„Pravda, ale mám vůbec na vybranou?” zeptal se její manžel zoufale. Nechápe, že to musí zase řešit.
„Ale jistěže máš! Přestaň s odbojem a naplno se věnuj své práci!“
„Nekřič tolik!” okřikl ji vystrašeně. „Tady mají uši i stěny... Podívej,“ promluvil klidně po krátké pauze, „vím, že to není jednoduché. A vím, že nejspíš ohrožuji všechny, na kterých mi kdy záleželo. Ale copak ty chceš žít takto? V režimu, kde nemůžeš ani ve svém domě říct, co si doopravdy myslíš? Bát se každý den o něčí život a doufat, že se ráno zase probudíš? Promiň, ale to já nezvládnu. Raději zemřu pro něco, v co věřím, než žít pro nic. Tito lidé, moje skupina, mi dává alespoň malou naději, že něco můžeme změnit.“
„Já to chápu. Opravdu. Vždyť žiji ve stejných podmínkách,” odpověděla jeho žena po chvilce mlčení. „Jen mysli na svou rodinu. Máš dva mladé syny, co kdyby se jim něco stalo? Co kdyby se něco stalo mně? Takové "nehody" se teď dějí běžně. A schováváním uprchlíků a zbraní nám zrovna nepomůžeš udržet tuto rodinu v bezpečí.“
„To moc dobře vím. Toto je v této chvíli jediný užitečný způsob, jak můžu pomoct. Ale vám neublíží, to slibuji.“
Bylo krásné odpoledne, na obloze ani mráčku. Manželé Gregorovi seděli v kuchyni, paní Gregorová četla a její manžel se snažil před obědem nenápadně ukořistit kousek malinového koláče. Najednou se ozve zabušení na dveře a oba manželé ztuhnou tak, že kdyby někdo v tu chvíli přišel do kuchyně, myslel by si, že se ocitl na výstavě živých figurín. Následuje dlouhý nejistý pohled jeden na druhého. Ještě chvíli po druhém zabušení bylo v domě stále hrobové ticho. Až když dveře zaduněly potřetí,