19
Markéta Pilná
1918
Křách! Další bomba dopadla jen pár desítek metrů ode mě, div jsem nevyletěl. Všude kolem mne probíhá boj na život a na smrt a já v chaosu utíkám pryč, sotva popadám dech. Organizovaná bitva se změnila v krvelačnou vřavu vojáků bez víry a naděje, pomalu se měnící v zabíjející stroje. Vidím jen oblaka kouře kolem sebe a slyším beznadějný řev nekonečného boje, kde nikdo není vítězem. Nezabiješ-li, jsi zabit. Zabiješ-li, s padlým protivníkem odchází i tvá duše.
Jsem rychlý, ale to nestačí. Najednou ucítím v holeni prudkou bolest. Ani se neotáčím, nemám času nazbyt. Ještě přidám do kroku a na poslední chvíli skáču stranou do příkopu. Jen tak tak se vyhnu další kulce. Pospíchám ještě trochu dál, až narazím na malinkou jeskyňku poblíž. Rychle se v ní schovám a nezbývá mi než čekat. Říkáte, že jsem zbabělec? Možná. Ale nikdy jsem neměl slabost pro hrdinské činy a válečné projevy oddané boji vedeného k míru. Slyšíte, jak hloupě to zní? Válka za mír…
Hluk probíhající bitvy utichl, ale v mé hlavě zní dál. V posledním beznadějném gestu zoufalosti si rukama zacpu uši, schoulím se do klubíčka a začnu pobrukovat.
Teď neexistuje žádné zoufalství, smrt ani lepší budoucnost. Jen tmavá chladná jeskyně a hlučné ticho v mé hlavě…
_____________________________________________
Ano, pamatuji se. Z té jeskyně jsem tehdy unikl až po dlouhých hodinách duširvoucích muk. Smrt není nejhorší. Nejhorší je čekat, kdy si pro vás přijde.
Ačkoli je to už více než dvacet let, doteď slyším můj třesoucí se hlas, výbuchy a nářky zpovzdálí. A teď to chtějí vše opakovat znova? Je dnes opravdu jiná doba než před mnoha lety? Jiní vůdcové, ale stejná mysl. Jiná doba, ale stejný princip. Jiná srdce, ale stejná bolest....
Při této myšlence je mi do pláče. Ale jak by mohl duch brečet?