„Nezapomenu na to, jak byl celé ty roky vždy vysmátý a plný života. Až v posledních měsících jsme ho vůbec nepoznávali…“
Stojím právě na pohřbu a stále nemohu uvěřit tomu, že se už nikdy neusměje. Už nikdo neuslyší jeho vtipy, ani jeho smích nepřečte si jeho chytré povídky... Všechny ty vzpomínky se mi promítají v hlavě, zatímco jeho spolužačka pronáší smuteční řeč.
Byl opravdu smutný konec. Po odvozu ze školy a následné prohlídce v nemocnici doktoři usoudili, že se opravdu nedá nic dělat. Proto byl převezen k rodičům a doma našel svůj klid.
Mezitím jsem při svém bloudění po škole našel svazek listů v jedné lavici. Byly to dopisy na rozloučenou. Ale nejen to – i důvody jeho tragické sebevraždy. Co mě zaujalo nejvíce, byla stížnost na nejmenovaného učitele. Jak velký dopad mohlo mít toto zacházení profesora s žákem na jeho následné ukončení života? To už se asi nikdy nedozvím, i když bych moc chtěl znát celý příběh.
Proto bych chtěl vzkázat všem, kteří tento smutný příběh budou kdy číst, jednu věc. Nemůžete vědět, čím si druhý člověk zrovna prochází. Nevylévejte si na něm své vlastní problémy. Nikdy nevíte, kam až to může zajít.
11
Markéta Pilná