Je máj, lásky čas. Pro některé možná ano, ale v pokračování historie naší školy to dvakrát neplatí. I když bych vám nerada při tomto slunečném počasí kazila náladu, moc dobrého z naší historie nepřináším ani tento měsíc. Nastávají kruté časy jak v politice, tak v osobních životech. Ale o tom už se přesvědčte sami…
5.
Historie GNJ
1937/38
Čekal bych, že za těch deset let už mě každodenní rutina na tomto gymnasiu začala poněkud unavovat. Ale člověk by se nemohl divit více. Jde nejspíš o to, že ta „rutina“ vůbec rutinou není. Začínám nový den vždy s očekáváním, co nového se přihodí. Mění se lidé, jejich nálady i počínání. Sice se mi průběh nejbližších událostí vůbec nepozdává, ale pořád mám víru ve světlejší zítřky. Ale to jsem asi jediný. Situace v naší republice nevypadá nejlíp, spíše přímo strašlivě. Zrovna dnes je na programu stížnost od nějakých jesenických Němců. Údajně prý studenti našeho gymnasia pochodovali vesnicí a zpívali jakousi hanlivou písničku na jejich účet. Osobně bych je v tom podporoval celým svým srdcem, ale jak řekl jeden z našich profesorů, provokováním si ubližujeme jen sami sobě. Ačkoli i jemu se v hlase ozývala skrytá hrdost.
Jako vždy sleduji chod ústavu mezi hodinami a bavím se u toho. Pozorování, jak se prakticky celá škola přesunuje z učebny do učebny, mne asi nikdy neomrzí. Zrovna se divím nad počínáním jednoho studenta, když se odněkud ozve strašlivá rána. V jednu chvíli jako by se zastavil čas a následně vypukne nevídaný zmatek. Všichni běží nahoru, odkud se výstřel ozval. Obraz, který se naskytl mým očím, bych nejraději navždy vymazal z paměti. Na první pohled jsem nerozeznal tvář, ale tělo zhroucené na podlaze mi bylo dosti jasným důkazem, že už není pomoci. Ale ani to mi nezabránilo co nejhlasitěji zakřičet: „Zavolejte do nemocnice!“
Samozřejmě, že mě nikdo neslyšel, ale jako bych slyšel svou ozvěnu od studentky vedle mne, jež zvolala to samé.
Pohled na zoufalé spolužáky, kteří se snažili hocha zachránit, byl snad ještě nesnesitelnější. A vyděšené výrazy učitelů, ředitele i žáků, když odjížděla sanitka, odrážely mou vlastní hrůzu.
10