13
Markéta Pilná
O týden později
„Jindro!“ Otočím se za hlasem. „Jindro!“ Běží ke mně nějaký student z druhého ročníku. To přece není možné, říkám si a uklidňuji sám sebe. Není možné, aby mě viděl, natož znal mé jméno! Až když kolem mě proběhne a zastaví svého spolužáka, uvědomím si, že já nejsem jediný na světě tohoto jména.
„Jindro, slyšel jsi to?“ zeptal se druhák svého kamaráda, když ho dostihl.
„O čem to mluvíš?“ zíral ten druhý Jindra na spolužáka.
„No přece o soudu. Říďa ten spor vyhrál!“
Konečně! Neměl bych se asi tolik radovat, ale jsem rád, že si alespoň s tímto nemusí náš pan ředitel dělat další starosti, už tak jich má více než dost. Samozřejmě, že do toho nemám co mluviti, jelikož jsem u této události ani nebyl přítomen. Faktem ale zůstává, že všichni známe povahu profesora Pittla a že právě on vyvolal ten zbytečný soudní spor.
1. 4. 1934
„To ale nic nemění na tom, co jste způsobil!“ Křik z ředitelny se rozléhal po celém prvním poschodí už nejméně půl hodiny. Jak toto všechno skončí, zatím nikdo neví. Tedy, abych byl přesnější - nikdo ani neví, co se tady děje. Je asi pět hodin odpoledne a škola zeje prázdnotou. Jediné osoby zde jsou pan ředitel a profesor Pittl. Sebe za osobu ani nepočítám, jak vidno.
„Já svá pravidla a zásady měnit nehodlám!“ Polák se snažil zachovat klid ve tváři, ale rozhořčení neunikl. „Jestli s něčím nesouhlasíte, měl byste se pokusit najít rozumné východisko,“ dodal.
„Jedno bych měl,“ odpověděl rozezlený profesor, „dávám výpověď!“
Záhy se otočil na podpatku a dveře se za ním agresivně zabouchly.