Nuda v karanténě
Když se ke mně poprvé dostala informace, že by měla být nějaká karanténa, asi jsem to úplně nepochopila – z nějakého důvodu jsem si myslela, že to bude tak na dva tři dny, maximálně týden, a pak že se vrátíme zpátky do školy a všechno bude zase fajn. Jenže pak se to rozjelo jako nezabrzděné auto a nyní už doma trčíme skoro tři měsíce.
Nejprve mnou projela vlna štěstí – hurá, budu doma, nebudu muset brzy vstávat! Postupem času to na mne všem začalo tvrdě dopadat – proč mi tak chybí kontakt s lidmi? Co to dělám se svým životem? Proč je té školy tolik? To se všichni zbláznili nebo co?!
Samozřejmě mi vyhovovalo, že už si s nikým nemusím podávat ruce, ale už jen ten pocit, že jakákoli potyčka s cizincem by pro mne mohla znamenat jistou smrt, mne dost znervózňoval. A přestože na statku je práce vždycky dost, naskytly se chvíle, kdy jsem se prostě potřebovala nějak rozptýlit od kruté reality a něco se sebou začít dělat.
Nuže – co by osůbka jako já mohla dělat v izolaci? Samozřejmě to, co normálně – kreslit, psát, pomáhat rodičům, mrhat životem… anebo ne. Zkusíme něco nového. Co jsem se vždycky chtěla naučit a nebyl na to čas?
Našla jsem si tedy pár videí a začala. Byl to boj – například jsem měla celou konstrukci z kopce místo rovně, vynechávala jsem oka, hodnou chvíli jsem také strávila přemýšlením, jak to tam ta paní vlastně dělá… Takže jsem háčkovala, kde se dalo – u videohovorů z fyziky a z francouzštiny, u jídla, u televize, doma, venku, z radosti i z deprese. A vyplatilo se to – zvládla jsem si uháčkovat místy děravý a vypelichaný, ale krásný obal na knihu.
34