Tahle věta padla v posledních dvou měsících asi hodněkrát. Takhle to nemělo být, to se nemělo stát, takhle jsem si to nepředstavovala… můžu se pod to podepsat. Sotva dopíšu dlouhé á, unáší mě myšlenky daleko do minulosti…
Sedmá třída, přijímačky na gympl. Chtěla jsem jít na gymnázium do Valašského Meziříčí, protože mělo lepší prestiž. Nedostala jsem se. Takhle to nemělo dopadnout, co teď, říkala jsem si. Vzala jsem zavděk novojičínským gymplem. Po dvou letech rozkoukávání jsem dostala nápad založit školní časopis. Řekla jsem o tom paní Šilarové, ta mě seznámila s dvěma skvělými třeťačkami, a tak vznikl Gymplátek. O rok a půl později, park pod školou, Snídej pro děti. Dopolední akce se povedla, jídla i lidí bylo dost, peněz na podporu autistických dětí ještě víc. Uprostřed akce jsem si musela odskočit na odběr krve do nemocnice, kde mi řekli, že mě čeká operace kolene. Takhle to nemělo být, to se přece nemůže stát, zrovna ještě v den, kdy se Gymplátku povedlo něco takového! Operace se zdařila a dneska denně běhám 5 km bez bolesti.
10. března 2020. Sedím v lavici, najednou telefonát od rodičů: “Zítra nejdete do školy, to je dobrý, co?” Dobré to bylo... tak první měsíc. A pak začaly staré známé povídačky: “Tohle se nemělo stát, takhle to nemělo být…” Ale stalo se.
Současná situace nás zavřela do našich domovů, dala nás dál od sebe, ale jde vidět, že jsme se díky ní spojili. A tak bych chtěla spojit i můj poslední článek do Gymplátku s velkým poděkováním.
12