Dalším městem byla Valašská Polanka, vzdálená přibližně 11 km odtud. Začal jsem se cestou zabývat svými únavnými myšlenkami, kterých jsem se potřeboval nějak zbavit. Věděl jsem, co na mě platí a tak jsem si namlouval, že od Vsetína je to domů jen kousek. Tím pádem jsem se celou cestu těšil do Vsetína a sledoval jsem jen ukazatele s tímto nápisem. Ubíhající km byly úžasné, z Valašské Polanky to bylo do Vsetína už jen 10 km a já jsem byl nadšený. Po 40 km od začátku jízdy jako bych chytil nový dech, Vsetín byl opravdu blízko a poté, co jsem zde dorazil, tak se mi naprosto rozpadlo veškeré nadšení, byl jsem zdrcený!
Vsetín je město, které ze svých cyklovýletů moc dobře znám, najednou jsem si uvědomil, že Valašské Meziříčí odtud není jen kousek, ale celý kus a z tama domů to taky nebude tak hned, jak se mi po cestě zdálo. Zajel jsem na zdejší autobusové nádraží a na lavičce si sednul, abych to rozdýchal. Už jsem toho všeho měl dost, zima byla už strašlivá a zívání ochromující. Byl jsem naštvaný, že neustále pomalu usínám. Kdybych nebyl tak unavený, byl bych už dávno doma! Už jsem si nemohl lhát o vzdálenostech a o svém aktuálním výkonu, přijal jsem celou pravdu, dál už mě doprovázela jen naděje.
Cesta do Valašského Meziříčí vedla po cyklotrase mimo většinu vesnic, zejména v lese. Kromě spánku jsem zápasil i se zimou. Na tuhle situaci jsem však trénoval, jízda v zimě pro mě nebyla ohrožující, také jsem z toho nakonec nebyl nemocný, jen to bylo silně nepříjemné. Náhle se nedaleko odtud rozezněl železniční přejezd, prudce jsem se k němu rozjel, jen abych se podíval na projíždějící vlak. Byla to nádhera, konečně jsem měl myšlenky někde jinde! Zvedla se mi nálada a tak jsem pokračoval v lepší psychické pohodě až na jistou křižovatku. Abych to vysvětlit, přes Vsetín jezdím do Velkých Karlovic, z tama do Rožnova pod Radhoštěm a přes Valmez domů. Cestu jsem tedy znal zpaměti, ale vždy jsem ji jezdil v jednom směru, nikdy ne v opačném, jako teď. V té tmě jsem tak jednu křižovatku nepoznal, vždy jsem ji viděl z jiného úhlu a tak jsem se tam motal dobrou čtvrthodinu.
Dál už to bylo horší, začalo pršet a já jsem už ale opravdu usínal, jinak to snad ani nešlo. Představoval jsem si kreslené pohádky, třeba Toma a Jerryho, jak si izolepou přilepili oční víčka, aby se jim nezavřely, nebo jak si mezi ně dali špejle. Nad těmito úvahami jsem zavřel oči a pak si chvíli nepamatuji nic. Nějakým zázrakem jsem držel na kole balanc, ale zároveň jsem sjížděl z cesty. Náhle šokující probuzení! Padám do příkopu a dole je elektrický ohradník. Na poslední chvíli to strhávám na bok a zachraňuji se. A dost! Teď už to musím dojet, nebo se mi něco stane. Jen co jsem to řekl, za chvíli znovu, usnul jsem za jízdy, ale tentokrát už žádný příkop, spadl jsem přímo na silnici. Lehce jsem si zranil levé koleno, což nebyla katastrofa, protože pravá noha je má silnější a navíc, za pár km už mělo být Valašské Meziříčí.
Levá noha se neukázala tak zraněná, spíše jen odřená a tak se také nakonec zapojila do jízdy. Příjezd do Valmezu byl jako příjezd do nebe. Chytil jsem druhý dech, rozbušilo se mi srdce, adrenalin začal pracovat a zázrak! Rozjel jsem to přes Krhovou a po hlavní směrem na Nový Jičín. Odbočka na straník byla ta nejhezčí věc z celé cesty, domů jsem přijel triumfálně. Začalo se mírně rozednívat, uložil jsem údaje z tachometru a skočil šipku do postele. Spal jsem 16 hodin, pak jsem se z hladu naobědval a šel spát na dalších 23 hodin. Byl to nejhezčí spánek mého života, s přestávkou celých 39 hodin!
Tomáš Krutílek
9