Usnul jsem přímo na kole!
Byla asi půlka prázdnin a ten den jsem byl domluvený s kamarádem, že spolu budeme vypomáhat na táboře v Sidonii, což je vesnička přímo na hranici se Slovenskem. Nevyšlo to zrovna nejlépe, právě jsme s rodinou skončili naši dovolenou, kterou jsem trávil každý den svými cyklovýlety po jižní Moravě. Ačkoliv jsem byl za celé ty dlouhé dny velice unavený, nic mě neodradilo od toho, abych se na tábor dopravil na kole. Těšil jsem se, že si do svého cyklodeníčku připíšu další kilometry. Vstával jsem tedy brzy, ale ráno bylo příjemné a jen mírně chladné, tak se mi jelo moc dobře. Dorazil jsem tedy do cíle a počkal na kamaráda, který jel vlakem. Celý den na táboře byl úžasný a poznal jsem tam nové lidi, se kterými jsem si povídal nakonec dlouho do noci, zatímco můj kamarád byl už dávno vlakem na cestě domů. Začal jsem být více unavený a tak jsem se rozhodl odjet. Kamarádi mě nechtěli pustit, nabízeli mi, že bych tam měl přespat, což jsem ale odmítal s tím, že jsem úplně v pohodě a zvyklý na noční jízdy. Poté, co jsem jim předvedl své reflexní prvky mě tedy nakonec pustili.
Tak jsem tedy naposled zamával a vyjel jsem. Začátek cesty celkem ušel, mířil jsem ke slovenskému hraničnímu přechodu, který byl asi 10 minut cesty odtud, odkud jsem měl v plánu pokračovat po hlavní cestě. Protože jsem se ale klepal jako ratlík a neustále jsem zíval, musel jsem si na autobusové zastávce sednout a nějak se vzpamatovat. Začal jsem pochybovat, že to zvládnu, oči byly těžké a pořád se mi zavíraly, za dlouhou dobu jsem necítil tak bolestivou únavu, jako tehdy. Vyčítal jsem si, že jsem předtím několik nocí jezdil na kole, místo abych spal, čekal jsem, že se mi to teď vymstí. Mohl jsem se vrátit, ale neudělal jsem to. Následovala nejhorší jízda mého života, kterou bych za nic na světě už nezopakoval.
Jedna noha na pedál, druhá noha na pedál a jedem. Měl jsem před sebou ještě 75 km jízdy nočním valašskem, myslel jsem na to, jak spadnu do postele hned, jak dorazím domů. První město po trase, kterého jsem dosáhl, byl Brumov-Bylnice. Zde jsem podlehl svým pocitům a odpočinul si na pár minut hned na dvou autobusových zastávkách - na začátku a na konci města. Věděl jsem, že takhle to nepůjde, když odpočívám, tak mrznu. Oblečení nebylo teplé, chránilo mě jen před větrem a deštěm, teplo si v něm už musíte udělat sami svým pohybem. Musel jsem šetřit energií, zbytečný třes mi jen ubíral sílu, které už tak moc nebylo. Unavené tělo ztrácí sportovní výkon, navíc jsem věděl, že jestli se nenajím, tak poté, co mi dojde svalové palivo budu na dně, ale já jsem nechtěl pozřít nic. Musel jsem tedy vyrazit, příští město na trase jsou Valašské Klobouky.
Cestou jsem se fackoval a přísahal si, že ve Valašských Kloboucích ani jednou nezastavím, což jsem také splnil a pokračoval jsem dál. Další město na trase byla Horní Lideč, do které jsem dorazil celkem dost oslabený, nezbývalo nic jiného, než nabrat sílu. Byla asi hodina po půlnoci, stočil jsem tedy kolo na místní vlakové nádraží a na více než hodinu jsem si lehnul na lavičku před nádražní budovou a sledoval jsem noční dění na železnici. Bál jsem se usnout, tak jsem tu dobu nějak probděl zabalený do všeho, co jsem měl u sebe. Veškerá zbylá energie šla na zahřívání a tak jsem byl na dně. Voda byla studená a müsli tyčinky tvrdé jako led. No a co, stejně jsem na nic neměl chuť.
Mohl jsem zde počkat na ranní vlak, ale já jsem ještě nikdy jízdu nevzdal a nechtěl jsem si celý rok vyčítat takový vroubek na jinak čistém listu jízd v mém cyklodeníčku. Nakonec jsem tedy vyrazil, ale rozjezd byl jeden velký šok. Na chvíli se mi zatmělo před očima, zima už byla ochromující, musel jsem šlapat, abych se zahřál. Kdyby tohle věděli mí rodiče, takové výlety jsem před nimi musel tajit, neměli ani ponětí, že jsem z tábora v noci odjel.
8